Při příjezdu mne zaujala zeď, která tvořila hranici mezi zahradu domu, do kterého jsme měly namířeno, a sousedního statku s dlouholetou, a jak jsem se dověděla později, pohnutou historií. Bylo vidět, že zeď byla v nedávné době citlivě opravena. V žádném případě jsem nepředpokládala, že se zdržíme, proto jsem zůstala sedět v autě s tím, že počkám. A tak jsem měla možnost si prohlížet nerušeně zpovzdálí místo, kde jsem nikdy nebyla. Ticho, klid, zajímavá příjemná energie a já přistihla sebe samu, jak se usmívám. Vzápětí přišlo velmi milé pozvání na odpolední kávu, které jsme s přítelkyní přijaly. U kávy jsme se povídaly s paní domu. Nakonec z toho byly dvě velmi příjemně strávené hodiny. Hovořily jsme na různá témata a jedno z nich se dotklo právě vedlejšího objektu.
Souvislost přišla ve chvíli, kdy se odehrály dva momenty, o kterých bychom mohli říci, že patří mezi paranormální. První se stal v době, kdy všichni členové rodiny již byli ve svých postelích v patře, jenom maminka zůstala v přízemí a sledovala jakýsi pořad v televizi. Najednou se ozval zvuk, jako když lžičkou cinkáte o porcelánový hrneček. „Kdopak je to tam?“, zeptala se maminka s tím, že někdo z rodiny schází ze schodů. Nikdo se neozval. Cinkot lžičky o hrneček zazněl znovu. „Kdopak to jde za mnou?“, a tato otázka již byla položena s pocitem jakési obavy. Přesto si dodala odvahu a šla ke schodišti do patra. Vyšla po něm a vstoupila postupně do ložnic. Děti i manžel spali a nikdo jiný v celém domě nebyl.
Druhá příhoda se stala, když otec rodiny pracovně cestoval a zavolal domů, aby rodina nezapomněla vyndat klíče ze zámku, že se vrátí později, než chtěl. Okolo půlnoci zazněly rány na dveře. Opět se vzbudila jen paní domu a sešla do přízemí s myšlenkou, že zapomněla vyndat klíče ze zámku. Avšak klíče v něm nebyly. Odemkla, otevřela dveře a zavolala jméno svého manžela. Nikdo se neozval. Nikdo venku nebyl a auto ještě také nestálo na svém obvyklém místě. Po tomto zážitku oslovila svou sousedku ze statku, která vše uvedla na pravou míru.
Vyprávění u kávy najednou dostalo příchuť strašidelných vyprávění u táboráků, avšak v ten moment jsme měly další společnost. Energie entit, které sdílely prostor statku se svými majiteli, ale také jejich sousedy, se začala projevovat. Cítila jsem je a měla jsem sdělit své hostitelce, že strach není na místě, že jen chtěly, aby o nich jejich sousedé věděli. A že tam již chodit nebudou.
Jejich příběh byl velmi pohnutý. Jejich osud byl zpečetěn za 2. světové války. Podle dochovaných vzpomínek snad majitelé statku přechovávali potraviny, které nacistům nevydali. Kdosi z obce však rodinu udal a rodina byla postřílena. Přesto, že obec nebyla nikterak velká, dosud není známo, kdo z místních měl potřebu německou správu informovat.
Pozůstalí se tak rozhodli prodat statek pouze v případě, že zájemci budou z daleka. A to se podařilo. Nová paní na statku je spirituálně založena a tak se svými „spolubydlícími“ nemá jediný problém a … kdo ví? Možná i oni jednou dojdou klidu své duše.