Ale kde jsem? Přivírám oči a zvažuju, jestli je zavřít úplně a spát nebo je nechat přivřené a čekat, co se bude dít. Pocit, že přijde „něco“, mě nutí nechat oči jen přivřené. Najednou si uvědomuju, jaké myšlenky zaměstnávají v poslední době mou mysl. Spěch. Kvap. Rychlost. Děti. Láska. Rodina.
Najednou přiletěla vzpomínka. Vzpomínka na jednu z mých mnoha prázdninových nedělí strávených v malém domečku mých prarodičů. Je po obědě, uklizeno, buchty chladnou na stole. Ve 13:00 hodin, stejně jako každou jinou neděli, v rozhlase vysílají písničky na přání. Samozřejmě hrají o dechovky a folklór. Babička s dědou plují prostornou kuchyní v rytmu valčíku a já se dívám na jejich skvělé taneční umění. Vidím v jejich vzájemných pohledech celoživotní lásku. Za několik let oslaví zlatou svatbu a je mezi nimi stále lásky na rozdávání. Program skončil a dědeček si jde dát „šlofíka“. V rádiu vysílají pohádku a my, děti, s babičkou ji posloucháme. Silnější rodinnou pospolitost jsem snad nikdy nezažila.
Nedávno jsem se připomněla kamarádce, že mi slíbila návštěvu. Její odpověď byla: „Víš, já nemám čas.“ Najednou se mi právě tyto myšlenky začínají prolínat. Svůj život jsem téměř od základů překopala a vím, co mě to stálo úsilí a práce na sobě. A ta práce nikdy neskončí. Ale přistihla jsem se, že mi bylo líto, že si má přítelkyně nedokáže na naše setkání udělat čas. Fajn, lítost není na místě. Je tedy čas se podívat na to, co je jádrem pudla. Zda se naše cesty jen na chvíli vzdálily nebo je konec přátelství? To ještě nedokážu posoudit, tak nechám události plynout a čas ukáže. A protože to není nic, co by mě jakkoliv ohrožovalo, opravdu to tak nechávám.
Okolí, které mi tvoří životní kulisy, ukazuje obrázky, které se mi příliš nelíbí. Nicméně vliv, který mám, funguje pouze a jedině na mou vlastní osobu. A proto to každý den zkouším, abych v jeho závěru mohla říci: „Tento den stál za to.“ A stojí za to každý. A to je to, co chci!