Děti nesměly být pokládány do kolébky z bezového dřeva, neboť Smrt by si je odnesla zpět do své říše. Bezové dřevo se nesmělo pálit, protože takový čin by rozhněval Černou Bohyni a ta by vnesla do takové rodiny smrt a neštěstí. Jedinou vyjímkou byly vdovy a sirotci, ti jediní směli pálit dřevo ze stromu Bohyně, oni už Smrt zblízka znali a už jim neměla co vzít.
V mnoha kulturách bylo zvykem ukládat mrtvé na máry z bezových větví, aby měli lehčí cestu do země mrtvých. Smrt sama je pak vzala za ruku a ovedla do své říše, odkud se ve správný čas znovu vraceli mezi živé.
Jako fakt smrti, věčně přítomný, roste černý bez u domů a blízko lidí. Byl však obecně považován za požehnání v zahradě, protože přítomnost Bohyně lákala dobré víly, které pečovaly o zahradu pro potěchu oka své paní. Takové zahrady prospívají a vydávají nadprůměrnou úrodu. Bezový keřík by však neměl být vysazován uměle. Měl by sám v zahradě vyrůst a měl by být ponechán tam, kde vyrostl, bez ohledu na praktičnost nebo nepraktičnost své pozice. Neměl by být stříhán, měl by se stát pro víly útočištěm a kouskem divočiny v zahradě. Z takového vílího keře se plody a květy samozřejmě smí sklízet, ale při sklizni květů je nutné jich polovinu na keři ponechat a později, až uzrají plody, neměly by být sklizeny všechny. Před sklizní je třeba keř požádat o svolení a na jednu větev přivázat červenou nitku, jako symbol poděkování Bohyni za její štědrost. Dle tradice se také děkovalo obětí v podobě kapky vlastní krve.
Svazek květů, pověšený v okně, brání vstupu zlých sil a nedobrých duchů. Svazek se rituálně vytváří a věší na okna nebo nad dveře, pokud je odůvodněný strach z proniknutí prokletí, nebo duchů do domu. Je také možné umístit do domu, který je potřeba ochránit, kousek bezového dřeva, uříznutého za novu.