Já a Sára jsme ale najednou pozorovali světélkující tmu, která nás obklopila. Plíživě, ale zároveň neúprosně. Postupně jsem začal vnímat zeleně osvětlenou barvu a moje vlastní tělo mě přestalo poslouchat. To bylo naposled, co jsem Sáru viděl. Když jsem se mohl opět pohnout, byla nenávratně pryč. Chodil jsem ji ke břehům řeky hledat a volal její jméno. Někdy se mi zdálo, že v dálce vidím divná světla, ale nikdy se nepřiblížila až ke mně. Miloval jsem Sáru a život, ale od té doby pro mě přestalo mít všechno cenu. Začal jsem se jenom více zajímat o planety a hvězdy. Až jednou jsem v knihách konečně narazil na záhadná vesmírná tělesa, která nakonec pohltí celý vesmír, hvězdy i planety. Řádění miniaturních černých děr na Zemi došlo tak daleko, že se tím začali zabývat i vědci.
Za svou snahou dohledat pravdu jsem šel tak daleko, že se mi několikrát zdálo, že jsem dosáhl určitého momentu, kdy jsem přesně věděl, kde Sára je. Nepřipouštěl jsem si možnost, že by byla mrtvá. Jedna z cest vedla na cizí planetu ve vesmíru, o které ještě nemáme potuchy.
Byl vlahý večer a já myslel na Sáru. Řeka šuměla a spravedlivě nechávala odplouvat každou slzu. Sedl jsem si na břeh a podíval se do nebes. Ještě nepřišel čas, aby se Měsíc ujal vlády, ale něco se zjevovat začalo. Zeleně světélkující mlha se přiblížila mně na dosah, poté se začala rychle vzdalovat. Šel jsem domů dopsat tyto řádky a zítra budu při setmění čekat na stejném místě. Buď se vrátím a celý tento příběh roztrhám, nebo ho jednou budete číst a vědět, že nějaká planeta existuje. Je tam Sára a možná tam budu i já.
CELÝ TENTO PŘÍBĚH BYL NALEZEN NA STOLE XL, KTERÝ BYL PO NĚKOLIKA MĚSÍCÍCH STEJNĚ JAKO SÁRA PROHLÁŠEN ZA NEZVĚSTNÉHO.