Vila v okrajové čtvrti Washingtonu svítila dlouho do noci. Guiseppe, kterému vila patřila, byl uznávaným vědeckým odborníkem. Okolí se však nelíbil jeho vztah s Johnem, kvůli kterému opustil bývalou manželku. Když se k nim po nějaké době nastěhovala Uma, byli pro sousedy ještě podivnější. Uma otěhotněla a ostatní se mohli pouze dohadovat, kdo z těch dvou je ten šťastný. Po devíti měsících Uma porodila krásnou a zdravou dceru a sama zmizela neznámo kam. Holčička vychovávaná Guiiseppem společně s Johnem a na první pohled z nich byl šťastný pár. Lidem však bylo trnem v oku, že se holčička podobala oběma „tatínkům“.
Brzy začal Guiseppe pronajímat ve vile jeden pokoj, a to vždy lesbickým či homosexuálním párům. Pokud se jednalo o homosexuály, byla s nimi ubytovaná vždy i jedna žena, která posléze otěhotněla. Toto počínání neušlo policii, která začala vilu sledovat. Když jednoho dne došlo k domovní prohlídce, našla policie uvnitř vily komfortně zařízenou nemocnici a ženu, která byla v osmém měsíci těhotenství. Při vyšetřování podivných událostí se oba aktéři bránili tím, že jenom využili vědeckých poznatků a učinili tak šťastné páry, které jinak neměly šanci zplodit vlastního potomka. Ve vaječné buňce nahradili původní DNA genetickými informacemi muže. Takto zmanipulovanou buňku nechali vyrůst v embryo. Kmenové buňky použili jako „vajíčka“, do kterých přidali partnerovy spermie. Oplodněné vajíčko implantovali do dělohy náhradní matky a narozené dítě mělo geny obou partnerů. U žen používali stejnou metodu, jen u kmenových buněk embrya získali „spermie“. Těmi bylo oplodněné vajíčko partnerky.
Když se konal soud, měl soudce těžkou úlohu. Zpronevěřili se oba vědci a zašli za hranici lidské morálky? Nakonec dospěl k názoru, že ne. Narozené děti byly zdravé a homosexualita není dědičná. „Homosexuálové se přece rodí heterosexuálním párům,“ uzavřel soudce a oba vědci si s mateřskou láskou odváděli domů jejich milovanou dceru.