Ve chvíli, kdy se měla připravovat večeře, nás ale kapitán všechny zavolal na palubu. Nevěřícně jsme hleděli před sebe a dívali se na mořského hada, který měl krk dvacet metrů nad hladinou. Podobal se velkému úhoři. Zvíře plavalo 100 metrů od lodi rychlostí zhruba 25 kilometrů za hodinu. Viděli jsme ho všichni, o masovou sugesci se nejednalo. S napětím jsme čekali, co se bude dít. Zvíře o nás ale nejevilo sebemenší zájem. Po této události už nikdo na večeři neměl chuť a všichni jsme diskutovali o zvláštním hadovi. Po zbytek noci byl klid. Jako ale všechno, i klid je pouze relativní.
Druhý den se objevilo zvíře znovu a nenechalo nás na pochybách, že se k nám chce přiblížit na co nejmenší vzdálenost. Jeden po druhém jsme se loučili se životem. Už se zdálo, že naši loď roztříští, ale ani teď k žádnému neštěstí nedošlo. Nasadili jsme nejvyšší rychlost a uháněli z tohoto místa pryč. Nevyspalí jsme se ráno šli se strachem podívat na moře a prosili Neptuna, aby nám zachoval přízeň. Zachoval ji zřejmě celému moři, protože okolo nás plavala tři narozená mláďata, i když trochu většího vzrůstu. Jejich matka je poblíž sledovala a nás si opět nevšímala. Od té doby jsem už na moři nikdy neměl strach. I velká zvířata mohou být milujícími tvory a podmořský svět se může v klidu míjet s tím pozemským. Kéž by to tak platilo o celé zeměkouli.