U nás se dodržuje tradice, že se veselky musí zúčastnit veškeré příbuzenstvo. A když se sejde v průměru sto hladových a žíznivých krků, bývá to pěkná mela. Padne čuník, litry vína a slivovice. Ráno se čeká, až se začnou scházet hosté a hlavně krojovaná chasa, bez které není slovácká svatba svatbou. Dechovka pak vyhrává až do rána. Pak přijde na řadu vlahá noc, ženy a dívky začínají ztrácet zábrany. Tisknou se na tanečníky a mizejí ve tmě, odkud se po půlhodině vracejí s pomačkanými šaty a jejich partneři mají od trávy zelené kalhoty i lokty.
„Podívej se, Jardo, na to blonďaté nedochůdče. Není jí snad ani šestnáct a už se jde pomilovat potřetí. Pokaždé s jiným,“ upozornila mě při tanci manželka.
„Ta je taky od nás z příbuzenstva?“ zeptám se a manželka přikývne.
Samozřejmě, jinak by nebyla na svatbě, pokárá mě zaslouženě, neboť je ostuda nepoznat Majku, jednu ze čtyř dcer sestřenice Kláry. Já bych se taky pomiloval, jenomže manželka měla starosti se svatbou, tak mě zanedbávala. A navíc se ode mě odtahovala i při tanci a šeptala mi do ucha něco o tom, ať se ve svých čtyřiceti začnu chovat jako dědeček.
„Když je manželka taková puritánka, řeknu Věrce, ta ti dá, jsme přece ode dneška příbuzní. Věrko, pojď sem, tadyhle jeden dobrý chlap by potřeboval podržet. Tak nedělej drahoty,“ pobídne štíhlou brunetku, pravý opak mojí ženy. „Jděte do ložnice,“ pokračoval. Všichni svatebčané jsou přece tady.
„Co budeme dělat?“ zeptám se nerozhodně, sotva zmizíme v předsíni, kde je úplná tma. Věrka mi začne líbat, pak mi zajede rukou do kalhot a začne mi ho masírovat.
„Sroluj mi kalhotky,“ pobízela mě Věrka, „a dej mi ho tam.“ Po chvíli jsem do ní vyprázdnil smetanu a v tom dovnitř vklouzly dva stíny. Přitiskli jsme se ke zdi a pak jsem poznal manželčin hlas.
„Dej pozor, ať mi neroztrhneš podprsenku,“ slyším ji říkat, takže nám nezbylo nic jiného, než potichu odejít. A dodržovat i na dalších svatbách tradice, které jsou ale vlastně jen naše.