„Nesu vám další práci,“ křenil se menší muž z přízemí. Knír mu laškovně trčel na hubeném obličeji a oblek už by potřeboval vyprat. Tenhle ne, zamyslela jsem se. Vzala jsem do ruky desky s fakturami a podívala se na monitor počítače. Měla jsem chuť ho vypnout jednou pro vždy.
„Už máte hotovou uzávěrku?“ ozvalo se jedovatě za dveřmi. To se jenom jezinky z personálního oddělení nemohou dočkat konečných cifer.
„Nemám,“ zavolala jsem do chodby a dělala malou bílou myšku, kterou zajímá jenom ementál. Začala jsem počítat a docela mi to šlo. Čísla mi ostatně často poskakovala úplně všude a dokonce mě budila ze snů. Kolikrát jsem si připadala jako cirkusový kůň, který se naučil počítat a vystačí si s tím celý život. Ten mladý, co chodí s poštou, ten by možná za hřích stál, napadlo mě, když stroze zaklepal a stejně stroze chtěl odejít. Byl dost překvapený, když jsem mu v tom zabránila. A ještě víc když zjistil, že se vždycky nemusí pod sukní nosit kalhotky.
„Už máte tu uzávěrku?“ skučely jezinky, když jsme byli v tom nejlepším. Zatnula jsem nehty ještě víc do jeho zad. Když odcházel, už vůbec nevypadal stroze a sníh za okny dostal svěží, bílou barvu. Upravila jsem se a zasedla k práci. Do hodiny byla uzávěrka hotová. Když přestane cirkusový kůň počítat, pošlou ho kamsi. Ale víte, jezinky, že jatka mi ještě opravdu nehrozí?