Nebylo nám vysvětleno, kdo má těmi vzácnými hosty být a časem jsem nabyla dojmu, že to budou zřejmě ti majetnější, kteří mi strčí pětistovku do kapsy. Takový vzácný host má většinou zájem i o ostatní služby.
Před několika dny se nám ale zpil personál a hosté zůstali sedět před jídelnou. Marně jsem prosila číšníky a kuchaře, aby namazali hladovějícím hostům alespoň chleba s máslem. Hráli na pokoji „Člověče nezlob se“ a za každou vyhozenou figurku vypili jednu velkou vodku. V koutě se povalovalo pět prázdných láhví, takže figurky asi létaly z hráčského pole neuvěřitelnou rychlostí. Nejhorší bylo, že mezi nadšenými hráči byl i pan ředitel a právě k nám dorazila kontrola.
Vyletěla od nás tak rychle jako figurky ze hry, protože pan ředitel je vyrazil už ve dveřích. Tvrdil, že tu nemají co dělat a tam, kde je všechno v pořádku, není co kontrolovat. Pokrčila jsem rameny a šla uklidňovat hladovějící hosty. Některých se mi zželelo a tak jsem jim nasypala na talíř alespoň sušenky. Stejně už jim prošla záruční lhůta a musely by se vyhodit.
Dvě lehké dívky se protlačily okolo mě a hlásaly, že jdou za panem ředitelem na pohovor. Z úvah o jaký pohovor jde mě vyrušil až jeden host, který se domáhal služeb mých a nabízel mi za ně neuvěřitelné tři stovky. Zaťukala jsem si na čelo, pán pokrčil rameny a utrousil něco v tom smyslu, že si to zadarmo udělá sám. To mě potěšilo, protože náš hotel začal tím pádem fungovat jako samoobsluha, a to je vlastně zpestření služeb pro naše hosty.
Zahraniční návštěvníci si náš hotel fotili ze všech stran a nejvíce fotogenický byl zřejmě pan ředitel, který se další den objevil v novinách. Bohužel jsem se s ním o tu novinku nemohla podělit, protože je prý už někde v chládku. No, asi mu z toho vypitého alkoholu bylo pořádně horko.