Odpověděl jsem, že tak už to chodí a myslel jsem si své. Kráčel jsem na první vyučovací odpoledne a v duchu si říkal, jestli nejsem idiot. Děti se mě ráno zeptaly, kdy přijdu ze školy a manželka se zvídavě zeptala, zda dostanu i žákovskou knížku. Do třídy jsem vešel mezi posledními a jediná židle, která na mě zbyla, byla vedle pohledné černovlásky u okna. Zamžourala na mě očima a pravila, že je na počítače úplně levá. Pokýval jsem hlavou na znamení, že rozumím, a konečně zasedl. Mezera mezi námi byla tak těsná, že jsme se vzájemně třeli o nohy.
„Jmenuji se Anna,“ proneslo půvabné stvoření a já jsem byl na vážkách, zda se představuje mně jako celému, či pouze onomu stojícímu. Ať už to bylo jak chtělo, odpověděl jsem i za něj a prohlásil, že nás moc těší. Za chvíli vstoupil do třídy učitel a pozorně si nás prohlédl. Nejdříve jsme se představili a hned potom jsme si zapnuli počítače. Z prvního dne jsem neměl z výuky nic a nejvíce mě těšilo, když jsme měli počítače vypnout. Anna se při tomto úkonu dokonce prvně trefila myší do správné ikony a měla z toho velkou radost.
Další den jsem přišel o chvilku dříve než Anna. Když jsem ji viděl ve dveřích, oněměl jsem úžasem. Těsné tričko jí dolaďovalo křivky a krátká sukénka dávala tušit víc, než bych chtěl. Ten den jsme si role vyměnili a naopak ikony jsem si pletl já. Stejné to bylo téměř celý kurz.
Na závěr kurzu jsme vybarvovali na počítači myšičky. Tak dlouho, že už jsem nemohl žádnou myš ani vidět. Pouze Anna prohlásila, že ona žádnou nevidí. Opravdu tam nic neměla, pouze počítač hlásil nedostatek paměti.
„Vy jste úžasná, Anno,“ vydechl jsem. „Vždyť vy jste ten počítač přímo zavařila.“ Anna sklopila oči a řekla, že jí to v něm takhle bliká už čtyři hodiny. Zavolal jsem raději manželce, že se opozdím. Anna byla skvělá a pozvala mě k sobě do bytu. Jediný, kdo mě v něm nechtěl, byl její pes.
„Co je to za rasu?“ zeptal jsem se, protože něco tak malého jsem už dlouho neviděl.
„Pinč,“ odpověděla Anna a hodila mu piškot.
„Aby se nepřežral,“ strachoval jsem se a začal pronásledovat Annu do ložnice, psík za námi.
„Tak pojď,“ nabádala mě a sama byla už skoro nahá. Představil jsem si její tělo, skočil za Annou do postele a…ruplo mi v zádech.
„To bude houser,“ řekla stroze Anna a zavolala pohotovost. Sanita mě odvezla do nemocnice, kde jsem dostal injekci.
Když jsem se vrátil po nemoci do práce, sekretářka mě hned ve dveřích obdařila jízlivým úsměvem.
„Neříkala jsem vám, že vám to školení nepřidá?“, ušklíbla se. „Čeká na vás pan ředitel, prý mu máte udělat na počítači firemní plakát.“
Sklopil jsem hlavu a vešel do ředitelny. Přemýšlel jsem, jak mu vysvětlím, že umím pouze vybarvit myšičky…