„Co se na ty slepice pořád šklebíš?“ ptával se jí manžel Tonda. V ruce měl vidle a jeho stokilová postava zakrývala Marušce výhled. „Zítra zabíjíme prase, tak napeč buchty, bez nich nevezme řezník kudlu do ruky.“
V sobotu ráno vypustili čuníka na dvorek k jeho poslední cestě a v tu chvíli zastavilo u protější chaty auto.
„To vám není líto zabíjet takové nádherné zvířátko?“ ptalo se hubené stvoření doprovázející malíře. Vypadalo to na rod ženský, ale chyběla tomu prsa. Maruška tuto skutečnost zaregistrovala velice rychle a vypnula hruď se svými čtyřkami.
„Á, pan malíř s chotí,“ zavlnila se. „Přijdete na jitrničky?“
Tonda do ní šťouchl tak, že zavrávorala i v gumákách.
„Co je zveš?“ zasyčel. „Ať si žere ty svoje obrázky.“
„Toníčku,“ přimlouvala se Maruška. Pro jednu jitrničku se přece nebudeme hádat.“
Malíř zamkl auto a přišel za vrátka.
„Jitrnice už jsem neměl, ani nepamatuji. A nemám s sebou choť, ale modelku. Mám dělat nějaké ilustrace k podvýživě.“
„To nás těší,“ pravil Tonda a podal řezníkovi nůž. „Řež, nebo budu zabíjet já.“ Malíř i s modelkou se raději vytratili.
„Ty jsi ale neandrtálec,“ konstatovala Maruška. „Možná maluje i akty,“ zasnila se. „Od tebe jsem viděla jen kosočtverec.“
Odpoledne už všechno vonělo, jelítka a jitrničky už byly v míse. Jen Maruška nepřítomně hleděla k vedlejší chalupě.