Jedna z žen měla před několika měsíci jeden jediný sexuální akt s mužem, který se jí vryl do srdce. Přesto, i když se on poté neozval, o něm pořád hovoří jako o příteli. Některé ženy si nejsou schopny uvědomit, že sexem nic začínat nemusí, naopak – počínající vztah může rychle skončit. Zvláště tehdy, když je pro muže žena jen další trofejí. A pokud k tomu žena ještě přidá „urgentní“ SMS, co se děje, že se dotyčný muž neozývá, ztrácí onen muž většinou zájem okamžitě. Po „vášnivé chvilce“ či noci by se měl vždycky ozvat jako první muž.
Další z žen se před mnoha lety zamilovala do cizince. Ač si volají, od doby, kdy se viděli, uplynuly roky. Ona často létá do oblasti, odkud její milý pochází, ovšem, jak sama tvrdí, jeho pracovní vytíženost mu nedovolí se s ní setkat. Vždycky do toho něco přijde. Pokud by se to stalo jednou, dalo by se to pochopit, ale pořád? Pro tuto ženu je její vztah natolik romantický, že se ani po mnoha letech nedokáže zamilovat do někoho jiného a stále si dělá naděje, že všechno šťastně dopadne a onen „dobře situovaný muž“ se jednou rozhodne pro ni. Taková „čekatelka“ se ale zřejmě nedočká a utečou jí díky „vztahu“ na dálku nejlepší roky života.
Další z žen mluví jako o příteli o muži, který za ní jednou za pár měsíců přijde, a mají spolu sexuální styk. Ona žena je zamilovaná natolik, že jí nevadí ani to, že nikdy nebyli na výletě, na večeři, nikdo je nikdy neviděl na veřejnosti, i když je tento muž nezadaný. Její „růžové brýle“ jsou natolik růžové, že přes ně není už vůbec vidět. Vždy se další tři měsíce trápí a souží, aby s ním mohla strávit několik chvil. Je vlastně ornamentně nešťastná, protože si ani nevolají, nepíší, neví, co její drahý dělá, jen vnímá jeho existenci. Mnoho žen si teď pomyslí, že to snad ani není možné, ale možné to doopravdy je. Některým z žen stačí jen myšlenka, že nejsou na světě úplně samy.
A přidejme ještě jednu ženu. Má dobrou práci, ukázkový byt, ale skoro deset let miluje člověka, který o ní nejeví zájem. Snaží se mu přiblížit, ale v podstatě jde jen o kamarádský vztah, žádná sexuální aktivita tam není. Přesto se na něj pořád ptá, zjišťuje, co dělá, s kým se stýká, v podstatě o něm už i jako o příteli několik let mluví. Jenže když ten vztah už dávno „nezahořel“, těžko se po tolika letech přátelství rozhoří.
Bublina samoty má příliš velké těsnění, než aby do ní někdo další pronikl. Idealizujeme si partnery, a to mnohdy jenom proto, že si nechceme přiznat naši samotu. Bojíme se snad na rovinu říci, že žijeme samy se sebou, jsme single a v podstatě nám to vyhovuje? Nebo jsou ženy, kterým to nevyhovuje a snaží se takovým vztahem „maskovat“ před okolím? Možná by nebylo od věci přiznat si pravdu a buď žít osamoceně, nebo si najít partnera opravdového. Prostě takového, kterého budeme objímat každý večer.
Další zajímavé informace naleznete taky na naši Facebook stránke!