V pohádkách prostě chybí ona dlouhá doba od právoplatného uzavření manželství do doby, než se z nějakého důvodu všechno ukončí. Ano, jsou i pohádky a šťastné životní osudy, kdy se lidé milují od počátku až do konce, moc jim to přeji, ale bohužel takových šťastných párů po světě tolik nechodí.
Spíše nám v tomto zvláštním světě něco velí chtít to jen do doby, než to získáme. A stejně jako když získáme krásnou věc, po které jsme dlouho toužili, přestane nás za chvíli bavit a začneme na ní hledat chyby. Tady je už trochu odřená, neblýská se tak jako za výlohou, možná snad kdyby měla jinou barvu, byla větší nebo menší, širší nebo užší…
Co nás ale vede k tak šílené změně nálad, k tomu, že tak rychle přehodnocujeme nejen věci, ale i vztahy a stavy vlastního srdce? Možná to, že si z dětství neseme fantazii ze světa pohádek, která nás posunula do říše dospělosti bez sebemenšího varování, že princ prostě nemůže mít bolavé klouby, artrózu ani špatný zrak.
Myslíme si, že jediné, co nás čeká, je neskonalá láska, která bude navíc ještě opětovaná. Když nám dá ale osud několik ran, zjistíme, že neskonalá láska skonala hodně brzy, že ta pohádková je většině lidí na míle vzdálená a že čím jsme starší, tím víc se vzdalujeme od pohádek, které jsme tolik milovali.
Ani já už nevěřím, že se z ropuchy stane překrásný princ, že někdo přijede na bílém koni a pod balkonem mi bude pět milostné etudy. Věřím ale na to, že láska mezi lidmi pořád existuje a že by si nikdo neměl nechat ujít šanci poznat ji byť na malou chvíli.
V tom trochu zvláštním světě se přece daří hlavně těm, kteří se nebojí zamávat křidélky a podívat se na všechno s nadhledem. Pozor ale na dopad, ty andělská křídla mají přece jen trochu jinou kvalitu, než jsou ta naše, vysněná a lidská.