To všechno je ale to nejmenší, když někoho milujeme, zvykneme si i na jeho protézu či hrb. Daleko horší jsou potlačované vlastnosti a návyky toho druhého. Tady už může jít po čase do tuhého, protože je dokázané, že člověk se dokáže přetvařovat i půl roku, než odkryje svoji pravou tvář. Stejnou dobu dokáže podléhat přáním partnera.
A když tato doba vyprší, můžeme zjistit, že jsme nemilovali toho, kdo je tu teď, ale toho, kdo předstíral, že tu je. Naši představu, kterou nám partner ztělesní, aby dostal naši lásku. Proto mnohá partnerství končí rozchodem s poznáním, že se partner strašně změnil. Jenže on se nezměnil, on jen začal být skutečně sám sebou.
Z vlastní vůle a z touhy po lásce se omezujeme sami na sobě, abychom získali někoho, kdo se k nám podle všeho nehodí, protože si jako ideální partnerku nebo partnera představujeme někoho jiného… to už vyplývá z toho, že se kvůli jeho či její představě „měníme“ a stylizujeme, abychom se svému ideálu přiblížili.
Škodíme ale sami sobě, protože o svou lásku tak zákonitě přijdeme. Pokud se ale naučíme být sami sebou, zjistíme hned na začátku, zda se tomu druhému na nás všechno líbí, nebo nelíbí. Takové chování chce ale hodně odvahy a je hodné dospělého člověka. Na druhou stranu se ten druhý nebude cítit podvedený a když zjistí, že chodíme spát daleko dříve než náš protějšek, nemusíme jednou v budoucnu trpět třeba nespavostí.