Nejdříve tedy „propereme“ první variantu – přišli jsme na nevěru toho druhého. Jak se k tomu postavit? Pokud je to už v pořadí 35. nevěra, jde zřejmě o záletného jedince, který se nezmění. Buď se postavíme do role trpitelů a budeme doufat, že se jednou za svoji šlechetnost ocitneme v nebi, nebo se s nevěrníkem rozejdeme a najdeme si sexuálně méně zdatného jedince. V případě, že se jedná o první (odhalenou) nevěru, je nejlepší si o všem promluvit (ovšem v klidu, i kdyby na to měla padnout zásoba uklidňujících preparátů).
Nalezneme-li příčinu a důvod nevěry, nalezneme i způsob, jak celou situaci vyřešit. Musíme ale umět také odpustit, což je to nejtěžší. Pokud totiž neodpustíme, nemůžeme se pohnout z místa (to bychom si měli uvědomit ještě před oním „klidným“ rozhovorem a před ztrátou životního partnera nebo partnerky). A pokud si promluvíme a odpustíme, neměli bychom se k tomuto tématu už nikdy vracet (a to ani při té největší hádce). Pokud o nevěře víme a protějšek neví, že víme, většinou vyhrává ten, kdo se nad vším povznese, nehuláká ani nekřičí, zaměří se na sebe, zlepší svůj vzhled, vypovídá se příteli nebo kamarádce a nechá nevěru „proplout“ životem. Je to sice těžké, ale zvládnout se to dá.
Pokud jsme nevěrníky my samotní (protože nikdy neříkej nikdy a jsou situace, kdy se to i přes sebelepší dokonalost stát může), měli bychom si uvědomit, že „odtajněním“ toho druhého vždycky raníme. Pokud se tedy jednalo jen o jednorázový úlet, nebudeme o tom mluvit a pusinku si dáme na zámek, i kdyby nás mučili na středověkém skřipci.