Vzpomínám si na brčálově zelenou limonádu zvanou Amara, po jejímž vypití v teplejším stavu se mi udělalo natolik nevolno od žaludku, že jsem byla ochotná odpřísáhnout i žaludeční vředy.
Navzdory tomu pokud se v parném létě vypila vychlazená (přesně takovou podával pikolík na hlavním nádraží přímo na perónu), dokázala i přes svoji odpornou chuť osvěžit.
Pokud bychom Amaru přirovnali ke vztahu, bylo by s ní lepší jen občasné osvěžení než trvalý vztah. Ale pojďme se podívat na další nápoj mého mládí, čímž byla Mixela. Podle etikety se mělo jednat o džus smíchaný s vodkou, ovšem do obou integricií měl tento nápoj velmi daleko.
Nejen, že jste po této „parádě“ na chvíli oslepli, ale dokonce jste mohli ztratit paměť a několik hodin bloudit po lese v blahém domnění, že jste se ocitli ve víru velkoměsta. Horší bylo vystřízlivění, v tu chvíli jste si už tykali i s muchomůrkou a z pařezu jste si udělali nejlepšího přítele člověka.
Opět si dejme Mixelu do vztahu, jaký by s ní byl vlastně život? Počáteční šílená zamilovanost, ve které bychom přehlíželi veškeré chyby, by se změnila v něco hodně bídného, co by nám přinášelo jen nikdy nenaplněné sny.
Jako dítěti mi babička dělávala meduňkový čaj, který voněl domovem, a dobře se mi po něm usínalo. Vždycky mě uklidnil a přišlo mi, že je spojený s celým mým životem. Právě takovou příchuť by asi naše vztahy měly mít a my bychom si měli uvědomit, že mezi sirupem a citronádou může být mnohdy dost podstatný rozdíl. Právě proto je potřeba dobře ochutnat, než vypijeme naráz celý doušek citů.