Milý Ravene,
čas od času si přečtu příběhy lidí i rady, které jim dáváte a dnes jsem se rozhodla požádat o radu i já. Je mi čtyřicet, mám dvě děti a před měsícem jsem se podruhé vdala. Jenomže manžel mi hned po svatbě sdělil, že nehodlá nic měnit na způsobu svého života. Do té doby jsme spolu chodili dva roky, jednou byl on u mě a mých dětí, jednou přespal doma, ve své garsonce, jindy spal v rodinném domku, který mu napůl patří, u své maminky. Jenomže já bych ho potřebovala mít u sebe, mám za sebou mnoho let, kdy jsem se starala o rodinu a domácnost a někdy se cítím opravdu hodně unavená. Doufala jsem a věřila, že se po svatbě rozdělím se svým manželem o zodpovědnost za rodinu, ale už teď, po pár týdnech společného nesoužití pomalu ztrácím naději. Chápu to jako podraz z jeho strany, proč mi to nesdělil ještě před svatbou? Možná bych si to všechno rozmyslela. Snažila jsem se mu vysvětlit svůj postoj k rodině a k manželskému soužití, ale on si vůbec nepřipouští, že by problém mohl být v něm. Nic s ním nehne a já jsem absolutně bezradná. Co mám dělat?
Marie
Dobrý den,
je naprosto jasné, že každá žena nebo téměř každá žena touží po muži, kterého bude mít doma, nejlépe stabilně uloženého, či ukotveného, téměř jako příslušenství, patřící k bytu nebo součást domu. Ideální manžel, či partner je podobná komodita jako kumbál nebo sklep, patří prostě k bytu a basta. Je jedno, jestli chlap bude agilně něco opravovat, spravovat nebo pracovat, zametat před vlastním prahem, starat se o zahradu, něco roubovat, špehovat sousedy nebo se jen tak válet na kanapi a zírat na akční filmy a zprávy, hlavně, že tam bude. Nikdo neví, proč to tak je, ale můžeme směle vycházet z toho, že právě vyslovené pravidlo platí jako základní premisa jakéhokoliv spokojeného vztahu z hlediska partnerky, manželky, milenky, ženy. Muži mají větší pochopení pro oddělené bydlení, pro občasné vídání se a pro sportovně pojaté vztahy. I když, samozřejm