Vážený Ravene,
chtěla bych se
s někým poradit a rozhodla jsem se oslovit vás, protože máme možná hodně
podobného. Můj „problém“ spočívá v absenci jakýchkoliv přátel. Ve škole
jsem vždy vynikala a také jsem byla vždy více vyvinutá, než moje spolužačky a
to se jim nelíbilo. Kamarády jsem měla spíše na základní škole, jakmile jsem
začala dospívat, tak se ztrácely. Již několik let jsem šťastně vdaná za
skvělého muže, který je zároveň mým nejlepším přítelem. Nemám sourozence, nemám
otce, zato skvělou maminku, která je mou nejlepší přítelkyní. Moje otázka zní,
myslíte, že je normální, když žiji v mikrosvětě, ve kterém figuruje pouze
můj muž a maminka? Někdy mi to vyhovuje, ale někdy mě to přivádí do depresí,
zvláště když vidím, že ostatní lidé mají desítky, či stovky „přátel“ a můj FB
profil je prázdný… Do společnosti vycházím pouze ve společnosti svého muže (a
maminky). Děkuji moc a doufám, že jsem neobtěžovala.
Hanka
Odpověď
Je zajímavé, že
zrovna slova „problém“ a „přátelé“ dáváte do uvozovek, stejně tak je zajímavé,
že absence přátel nebo „přátel“ vás přivádí do depresí, ale teprve ve chvíli,
kdy se srovnáváte s ostatními lidmi. Otázka, jestli je dobré mít hodně
přátel nebo je lepší mít jen jednoho přítele, popřípadě žádné přátele, je
poměrně složitá a hlavně je silně individuální. Osvícenec, který odejde do
posvátných hor, aby tam deset let v přísné samotě meditoval, s velkou
pravděpodobností nebude večer co večer shánět přátele na facebooku. Když se
zamyslíte nad prostou otázkou, k čemu vlastně v naší moderní,
uspěchané, povrchní a roztěkané době jsou přátelé, přijdete na různé odpovědi –
ano, člověk se necítí sám, může někomu sdělit, že se včera díval na televizi,
šel s novou známostí do kina nebo řídil auto, přestože měl 1,5 promile,
může si zafilozofovat na téma „život v matrixu“ nebo „kam to v