Když se setkáte, zatají se ti dech, cítíš, jak červenáš, máš pocit, že toho člověka chceš potkat znovu a lépe ho poznat. Líbilo by se ti, kdybyste spolu strávili více času, podnikali různé aktivity, navštěvovali sportovní či kulturní akce, nebo se jen tak uvelebili u pěkného filmu v televizi. Přijdou první projevy náklonnosti, polibky, něžnosti a vše vyvrcholí intimním sblížením. Později začnete hovořit o možnostech a výhodách společného bydlení, s tím se vynoří způsob financování, podíl na údržbě a chodu domácnosti… takový ten běžný život. A najednou se tu objeví něco, co nám sejme růžové brýle. Přijde realita všedních dnů, každodenní povinnosti, dílčí nezdary a problémy. Co způsobuje to, že vše vidíme zpočátku jakoby za mlžným oparem, nepřipouštíme si možné chyby našich protějšků, rozdíly?
Tato situace byla mnohokrát popsána. Způsobují to určité chemické reakce, které v našem těle způsobují stav, který se podobá stavu odpovídajícímu požití drogy. Vše se zdá snadné, řešení zdánlivě složitých situací přicházejí sama, slovo únava nám evokuje slovník cizích slov, protože máme energie více, než potřebujeme.
Všichni lidé, které kolem sebe máme či je potkáváme, jsou našimi zrcadly. Odráží naše povahy, chování i pocity. Při důkladnějším sledování určitě přijdete na to, jak se to s vámi má. Ale většinou se stane to, že začneme horlivě vyvracet všechny vlastnosti či chování, které se nám nelíbí. A to z důvodu, že v nás vyvolává emoce. Emoce jsou hybnou silou, alfou a omegou, lidských životů.
Z wikipedie: „Emoce jsou psychicky a sociálně konstruované procesy, zahrnující subjektivní zážitky libosti a nelibosti, provázené fyziologickými změnami, motorickými projevy, změnami pohotovosti a zaměřenosti.“ Tímto je více než jasné, že emoce (jednotné číslo) je získaná. Když se narodí miminko, je naprosto bez emocí. Ačkoliv již má zapsány některé zážitky z matčina lůna, v podstatě reaguje čistě jen na fyzické podněty. Pouze fyzické nepohodlí u něj vyvolá pláč. Jakmile se setká s reakcí na projevy svého nepohodlí, jeho tělíčko si buduje paměť na buněčné úrovni, kde se vše velmi přesně zapisuje a pracuje s nimi celý život. Podle toho se později chováme, aniž bychom si to uvědomovali.
Jakmile ve vztahu přijde neshoda, je třeba si uvědomit, jaká emoce tuto neshodu provází. Jak na jedné, tak na druhé straně. Často dochází právě k rozpadu vztahu či manželství, protože lidé nevědí, co s těmi emocemi mají udělat. Co nám ukazují. Místo toho, aby společně komunikovali, probrali to, co je oba tíží, co je vede k tomu, aby byli neústupní, raději se rozejdou. Zažívat nepříjemné pocity nechce nikdo. Bývají to otázky soužití rodičů jednotlivých partnerů, různé strachy, které mají z dětství, ze škol či setkání s jinými lidmi, stresové situace, které si jako děti prožili. A to vyvolává okamžitý stres a obavu. Může jít o možnosti rozvodu, fyzického či psychického násilí, šikany, ztráty majetku, spory s rodiči, pocit opuštěnosti a mnoho dalších. Je zde široká škála vzpomínek, které ani nemusí souviset se situací, ale pouze s pocitem. Je fascinující, že můžeme s touto pamětí pracovat, protože nám umožňuje si léčit své vztahy, být šťastnější, živit se tím, co nás baví, být obklopeni skvělými přáteli, žít v hojnosti.
Je ještě máj, lásky čas a tak o ni pečujte jako o všechno jiné, co je pro vás důležité.