Problém s dětmi ale nastává, pokud si nalezneme nového partnera. Některé děti „syčí“ nenávistí k němu, aniž by ho poznaly, jiné jsou sice „naoko“ bezproblémové, ale v jejich dětských dušičkách se dějí věci, za které by se nemuseli stydět ani ti nejlepší scénáristé světových hororů.
Náš milovaný partner se v jejich představách škvaří v kotli plném síry za mohutného řinčení řetězů, padá ze strmé skály na jediný kousek betonu, topí se v bažině nebo si splete džus s láhví kyseliny sírové. Než si k nim najdeme cestu, budeme poleptáni od hlavy až po paty a mnohdy z nás nezbude vůbec nic.
Pokud máme vlastní děti a partner také, bude situace ještě složitější. Samozřejmě, že budeme podvědomě více tíhnout k těm svým, ale nikdy bychom to neměli ani před nimi, ani před partnerem dávat najevo.
Děti by se měly vzájemně spřátelit (i když se jejich přátelství bez rvaček neobejde), mít společné zážitky (tady pozor na věkové rozdíly, protože pubertální slečna nebude příliš ochotná k návštěvě zoologické zahrady se svým sotva mluvícím nevlastním sourozencem ani neodloží počítač ve prospěch stavění Lega) a mít své místo v rodině.
Mnoho partnerů hned na počátku vztahu ale „narazí“ natolik, že perspektivní vztah raději vzdají. „Donutí“ je k tomu jejich děti, které si rodiče natolik přivlastnily, že mu nedají šanci na normální život. To se netýká jen žen, ale i mužů. Ti potom raději udržují neperspektivní vztah s druhým rodičem, aby měli od svých potomků klid a aby je děti nevydíraly například tím, že se jim rapidně zhorší školní prospěch.
Ten, kdo má děti, by je měl svým způsobem akceptovat, ale také s nimi mluvit o tom, že zásah do vlastního života neprospěje v konečné fázi ani jim, ani vám. Až jednou děti „zamávají křídly“, nebudete mít ani vy právo vymáhat si ustavičnou pozornost a lásku svých potomků, na které v dětském věku nedáte dopustit.