Někdy ke konci lásky stačí málo. Vzpomínám si, jak jsem se kdysi rozešla po půl roce s přítelem, který šel se mnou na večeři v sandálech a nechutných tlustých ponožkách. Nesnáším ponožky v sandálech! Měla jsem to možná tenkrát takhle zakřičet do světa a hlavně na něj, jenže bylo už stejně pozdě.
Láska, do té doby mi přišla docela hezká, byla v jediném okamžiku pryč. Nikdy jsem mu pravý důvod rozchodu neřekla, ale byly to ponožky. Nebo to byla spíše poslední kapka, kterou mě k ukončení vztahu dohnal. V mladším věku mi stačilo k ukončení lásky i to, když byl někdo jiný hbitější ve rvačce (foukat bebíčka jsem nikdy neuměla).
Dnes se s ukončením vztahu příliš nemazlíme, lásky odcházejí a přicházejí, bez rozpaků se rozvádíme, měníme partnery. Nikdo si neláme hlavu s tím, co by tomu řekli sousedi, protože mnohdy se sousedi neznají ani v jednom panelákovém domě.
Dříve rodiny žily hlavně na vesnici, kde znal každý každého, pokud někdo připálil mléko, do několika minut to věděli na druhé straně vesnice. A pokud někdo „zahýbal“, věděla to nejen celá vesnice, ale i ty další v okruhu několika desítek kilometrů.
Dnes žije většina lidí ve velkých městech, které poskytují anonymitu, nikdo nemoralizuje o rodině jako základu státu, ale lidé spolu nedokážou žít. Nedokážu posoudit, jestli bylo lepší, když spolu lidé žili i po ztrátě lásky jenom proto, aby si na ně ostatní neukazovali, nebo je lepší se na nikoho neohlížet, vztah „zabalit“ a jít dál.
Vím jen, že konec lásky nemusí být vždycky příjemný a mnohdy stačí úplná hloupost, aby nás opustila. Naštěstí to ale nebývá navždycky a my můžeme za čas, kdy jsme sami, zase o trochu víc dozrát.