I v mých vztazích hrály mnohdy boty prim, a to nejen ty, které si nazouvám do práce. Vzpomínám, jak jsem si na jedno rande vzala takové jehly, že bych mohla směle vystupovat v cirkusovém představení jako artistka. V Praze je ale bohužel dost neforemná dlažba a tak se mé jehličky zasekávaly na každém patníčku stejně, jako to dělá můj pes. Chůze přes Václavské náměstí byla chůzí nekonečnou a jak se dalo po takové dřině předpokládat, jako Barbie jsem neoslnila.Zato princ, který mohl směle vystupovat na předních stránkách časopisů, ve svých pohodlných botách ano.
Další „zbytečné“ boty jsem si koupila v době, kdy jsem byla šíleně zamilovaná do jednoho horského turisty. Šněrovací boty prostě nesnáším, přesto jsem v nich lezla po skalách a oddávala se čerstvému vzduchu. Štěstí mi sice nepřinesly, protože všechno nakonec zastínila představa, že by se můj život změnil v jeden horský štít.
Jako každá žena obdivuji „nenositelné“ boty ze kterých se zastavuje dech, několik párů mám dokonce (opět jako každá žena) ve skříni. Jsou to boty, ve kterých lze ulovit pohledného samečka, ovšem pouze vsedě.
„Botový“ problém nastává také v případě, že je muž stejně velký nebo dokonce menší než žena. Ano, jsou páry, kterým takováto rozdílnost výšek nevadí, většinou ale zvítězí mužská ješitnost a ta chce být prostě větší, než ta ženská.
Žena pak ze svého botníku vyloučí všechny boty na klínku, lodičky i letní sandálky na podpatku. Může si ale dovolit balerínky i ty úžasné růžové kecky, které dostala od svého milovaného k narozeninám. „Botový syndrom“ byl velmi dobře vidět i ve filmovém trháku Ženy v pokušení.
Ovšem k tomu, abychom se cítily dobře, bychom neměly potřebovat jen ty správné boty (i když takové okopané a ošlapané moc sebevědomí nedodají), ale i něco víc – třeba tu správnou náladu, která rozjiskří vztah stejně jako supermoderní a luxusní kozačky.