Ti, kteří vysvětlují přízraky jako stopy energie, všeobecně předpokládají, že tento zjev se vytvoří tehdy, když se někdo v okamžiku své smrti velice vylekal, řekněme, že se stal obětí nehody, anebo vraždy. Tehdy se tento strach dotyčného „zabuduje”do éteru.
Jasnovidci pociťují tuto stopu jako určitý druh obrazu. V jejich přítomnosti se zde uváznutá stopa aktivizuje, promítá do prostoru jeden děsný obraz, takto jsou schopni přesně pociťovat to, co zažila duše v okamžiku smrti.
Dvojí vysvětlení
Druhý tábor spiritistů má takový názor, že duchové jsou ve skutečnosti zde uváznuté duše, které buď nejsou ochotné v okamžiku smrti vyjít ke světlu, anebo – to zní dosti bizarně – kvůli nenadálé smrti si nevšimli, že zemřeli.
Oba dva případy ale znalci považují za zřídké. Totiž světlo, které spatříme v okamžiku své smrti, je tak neodolatelně nádherné, že devět osob z deseti nedokáže říci ne na to, aby se vydali jeho směrem. Navíc se tam tehdy vždy nachází jedna přátelská vedoucí duše, anebo člen rodiny, který převede duši na druhou stranu.
Ani to není příliš časté, že si duše nevšimne, že zemřela. Je to například možné tehdy, když byl dotyčný v okamžiku své smrti opilý, anebo byl pod vlivem nějakéko přípravku ovládajícího jeho vědomí a proto není schopen rozeznat rozdíl mezi skutečností a pocity fantazie, jeho vědomí je zcela narušeno.
Prostor – čas uzavřený do vězení
Jakým pocitem je asi potácet se v podobě zde uváznuté duše v takovém světě , kde ji nikdo nevidí a neslyší? Strašný! Navíc nevědomá duše ani neví, co se s ní děje. Média, která často hovoří s duchy, popisují tento stav jako obrovskou mlhu. Tyto duše vidí a slyší živé kolem sebe, ale nedokážou s nimi komunikovat, právě proto pohybují předměty, anebo ruší činnost elektrických zařízení. Takto chtějí totiž na sebe upoutat pozornost vnějšího světa. Čas a prostor pro ně neznamená nic, bloudí v té obrovské mlze,