Když byla Dora malá, často si hrála na půdě. Neměla strach z obřích pavučin a už vůbec ji nerozhodila nějaká myš. V rohu půdy stál její oblíbený obraz a Dora se na něj vydržela dívat celé hodiny. Byla to olejomalba neznámého malíře a představovala ženu a muže jedoucí na koni. Když byla starší, pověsila si Dora obraz do svého pokoje. Někdy měla pocit, že ji obraz do sebe vtahuje.
Jednoho dne zapálila Dora svíčku na stole a usedla do křesla. Dívala se na obraz a najednou smích mladých lidí a dusot kopyt.
„Nechceš jet s námi?“ smála se dívenka na koni a mladík pomalu přitahoval grošákovi opratě.
„Já nevím,“ zdráhala se Dora. Mladík s dívkou se políbili, zamávali Doře a mířili na zelenou paseku.
„Chtěla bych jet s vámi,“ volala za nimi Dora. „Chtěla bych na tom svatém místě zůstat, nenechávejte mě tady!“ Koně se otočili a docválali zpět.
„Hledáš-li podstatu všeho svatého,“ pronesla dívka, „potom se musíš vrátit tam, odkud jsi přišla. Nebude to dlouho trvat a poznáš, co je na světě cenné a přitom skromné, aby to bylo pokládáno za svaté.“
Dlouhou dobu si Dora myslela, že to byl všechno jen sen. Tak dlouho, dokud nepoznala jednoho muže. Zpočátku cítila jenom chvění u srdce a potom se k chvění přidaly bezesné noci. Nakonec ji touhou bolelo srdce celé. Když jednou přijel na koni pod její okno, zatajil se Doře dech. Vyšla ze dveří a mladík jí pomohl do sedla. Potom naskočil k ní a popohnal koně, aby se rozjel. Při prvním polibku Dora věděla, že nejposvátnější pro lidská srdce je láska a nejkrásnějším poutním místem náruč milovaného člověka.