Jedné teplé letní noci před čtyřiceti lety jsem se probudila s divným, nevysvětlitelným pocitem, že ve vedlejší místnosti, která měla být v té době prázdná, někdo je. Zřetelně jsem slyšela tiché hlasy a přes skleněnou výplň dveří světélkovaly divné záblesky. Strach jsem neměla, ovládal mě zvláštní pocit klidu, takže jsem se odhodlaně na ně vydala.
Dorozumívali se mezi sebou pištivými hlásky, a když došlo na posuňky, uvědomila jsem si, že jsem je neměla vidět, že se dohadují o mně. Rychle jsem se otočila a utekla do bezpečí ložnice rodičů, kterým jsem hned vzrušně vypravovala, co jsem právě zažila.
Nevěřili mi, prý to byl jen ošklivý sen, ale já si tím nejsem jistá a při vzpomínce na tuto událost si znovu a znovu uvědomuji, že v nekonečném vesmíru opravdu nemusíme být sami. Vždyť sen, ten by nikdy nemohl být tak živý, že bych si ho do sebemenšího detailu pamatovala celý život.