Jednoho dne jsem se rozhodl, že se pojedu potápět o trochu dál. Najal jsem si malý člun a mladý domorodec mi rád pomohl do něho uložit potápěčské vybavení. Vysvětlil jsem mu můj plán a on zapnul motor. Po několika ujetých mílích ale zastavil. Vysvětlil mi, že dál už nepojede, protože se bojí podmořských příšer. Vysmál jsem se mu a poručil, ať jede ještě kousek. Potom jsem si vzal kyslíkovou masku a vyrazil.
Rozprostřelo se pode mnou nepřeberné množství korálů a mihotajících se ryb. Sestoupil jsem níž a tam jsem to uviděl. Byl to obrovský mrak hmoty, nijak jinak se to nazvat nedalo. Do výšky to mohlo měřit dvacet metrů a připomínalo to chobotnici. Její chapadla dosahovala obrovské délky a celá byla poseta puchýři. Položil jsem si otázku, zda přežiji, vypadalo to ale, že si mě nevšímá. Pomalu jsem začal stoupat směrem k hladině a najednou se mi cosi omotalo okolo nohou. Byla to zmenšenina té velké příšery, ale nebyla o nic půvabnější. Hrála si se mnou a zřejmě chtěla laškovat. Kdybych vytáhl nůž a poranil bych ji, nelíbilo by se to její nepřívětivé mamince. Začal jsem ji tedy hladit po chapadle.
Příšerce se to zřejmě líbilo a ani nedutala. Začal jsem ji šimrat a puchýřovité cosi se ode mě odlepilo a odplouvalo do hlubin moře. Na člun jsem se dostal z posledních sil. Až na břehu jsem začal pociťovat hrozné brnění rukou.
Dnes sedím na břehu moře a se smutkem v duši hledím na potápěče, kteří vyrážejí za brány nekonečných snů. Já jsem totiž na obě ruce po svém zážitku ochrnul.