Díky svým aktivitám jsem jednou zažila „výlet do minulosti“ se svou klientkou, kamarádkou a bývalou kolegyní. Řešila si nějaké záležitosti, nebyla schopna se hnout z místa a oslovila mne. Chtěla pomoci. Samozřejmě, že jsem souhlasila. Přesto, že jsem tušila, kde je „zakopaný pes“, každý si musí ten svůj „vypínač“ najít a „vypnout“ sám. Přesto, že tento zážitek neměl s penězi mnoho do činění, dovedl ji do doby, která mi byla nějakým způsobem velmi známá a já občas měla pocit, že její příběh prožívám s ní. Asi dva dny po její návštěvě mi volala a nakonec mi řekla: „Víš, asi to bude znít blbě, ale v jednu chvíli jsem se tě chtěla zeptat, proč mi lezeš do mého příběhu.“ Popovídaly jsme si o nastalé situaci a nakonec se jí upřímně společně zasmály. Její příběh se odehrával zřejmě v době temného středověku, rytířů v brnění čestných, ale i těch loupeživých. V době, kdy nikomu na životě druhého pramálo záleželo.
To mě přivedlo k dalším „příběhům“. U mnoha lidí se ukazuje spojitost s fenoménem, který je aktuální i v současnosti. A tím je bohatství církví. A to především římsko-katolické církve. Majetkové nároky vznesené v posledních letech v rámci restituce jsou navíc jistým „spínačem“ kolektivního vědomí spojeného s určitými událostmi.
Strach mít finanční zabezpečení, či jinak řečeno, být bohatý, má mnoho lidí. Byť se to zdá vše jako smyšlená pohádka, mnoho rodin na světě a v různých zemích, především v Evropě, má v buněčné paměti stopy těchto nepříjemných, bolestných a krutých vzpomínek.
Získávání bohatství církve v Evropě, to znamená světského bohatství, nebylo vždy, respektive nikdy čestnou cestou. Prodávání odpustků, čarodějnické a kacířské procesy z důvodů buď obohacení nebo ohrožení postavení v určitém místě, robota na farních pozemcích či odvádění různých daní. A tak byl dřený z peněz ten nejchudší lid. A tím i ovládaný. Pokud šlo o majetek, církev se neštítila lží a fanatických obviňování lidí, jejichž majetky chtěla získat. A především procesy s tzv. čarodějnicemi a kacíři, jejich věznění, mučení, někdy jen takové zmizení z povrchu zemského je pro některé lidi zásadní ještě dnes. A není se co divit, protože buněčná paměť se předává po generace stejně jako geny. Že je vám to divné? Nemusí… již i vědci potvrdili, že tyto vzpomínky se předávají „geneticky“. ☺
Totiž takový model v buněčné paměti o tom, že budu-li bohatý či bohatá, tak se vystavuji krutému zacházení a většinou i smrti, si mnoho lidí nese díky genům dodnes. Jiný vzorec může ukazovat na to, že existuje-li bohatství, neexistuje láska. A tak si nedovolí člověk být bohatý, aby nebyl sám. A tak bychom mohli pokračovat. V mnoha případech tak jsou tito lidé odsouzení k chudobě. Řešení sice existuje, ale snadné není. Avšak mnoho lidí nevěří, že se chudoba „dá léčit“.
Současná doba vyvolává spíše obavy z toho, že ztratíme zdroj příjmů, živobytí. To jsou vzorce, které se probouzí nyní. Každý z nás má v sobě zakotvené vzorce, o kterým možná nemá ani potuchy. Všímejte si svých emocí, které jsou ukazateli, směrovkami tam, kde je chyba.
Děje-li se vám v životě cokoliv, co se vám nelíbí, řešte to. Pokud se rozhodnete, že svou situaci budete řešit, pomoc se vždy ukáže v pravý čas.