Mnozí jsou přesvědčeni, že modlitba je zbytečné maření času a nikdy by něco takové nezkoušeli, ale zase málokteří vědí to, že ve skutečnosti se za modlitbu považuje každá vzdechnutá prosba, otázka, vroucná žádost, kterou často vyslovíme jen tak, „pro nic, za nic”. Někdy i ústa skutečných ateistů vyřknou v nouzové situaci „bože můj!” anebo jinou obdobnou zoufalou formuli, která se dá považovat i za modlitbu. Vědci ale již dokázali, že cílevědomě a organizovaně vyslovená modlitba má skutečně léčivou sílu.
Sám, anebo společně?
Během jednoho pokusu vytvořili vědci dvě kontrolní skupiny. V jedné byli takoví nemocní, za které se v určené době modlilo více osob, v druhé byli takoví, za které v takovém organizovaném rámci modlitbu nevyslovil nikdo. Výsledek zkoušky ukázal, že dříve a dokonaleji se uzdravili nemocní podporovaní modlitbou, než členové druhé skupiny. Dokázalo se tedy, že se oplatí modlit a otázkou je jen to, že jakým způsobem? Proč je asi společná modlitba davu lidí silnější, než jen jedince?
Když se abstrahují různé náboženské názory a navíc i samotný bůh, lze prohlásit, že modlitba uvolňuje energie a zasílá je na vytýčený cíl. Je logické, že modlitba masy lidí vzkřísí k životu více energie, má tedy větší účinnost, než jaká vznikne u člověka, který se vešel modlit do svého pokoje osamocen.
Uvědomělá modlitba
Slova Ježíše zní takto: „kde jsou dva nebo tři v mém jménu, tam jsme já uprostřed nich” Není tedy důležité dostat do pohybu masy celých měst proto, abychom dosáhli svého cíle. Více zajímavou otázkou je ale ta, zda jsme si vědomi toho, kdy je správné a oprávněné se za někoho modlit. Či nepokládáme důraz na vlastní sobecké zájmy, ikdyž si to neuvědomíme?
Když se někdo modlí za těžce nemocného, nejdříve se musí přesvědčit, zda i ten dotyčný se chce uzdravit. Pozůstavající jsou někdy naplněni hrůzou, když se některý jejich milý rozloučí od pozemského života, není ale vyloučeno, že si již nepřeje prodl