Dilema. Buď odejde ze zaměstnání sama nebo dostane výpověď kvůli porušení pracovní kázně. Z toho plyne: když nesežene práci hned, nebude mít půl roku nárok na podporu v nezaměstnanosti. V regionu je obrovská nezaměstnanost. Když nesežene práci, bude problém s financemi. Hypotéka na domě a další dluhy. Je šikovná, ale má strach, že se neuplatní. Má strach, že přijdou konflikty s manželem ohledně financí. Má strach, že nebude dost peněz na úhradu měsíčních plateb. Má strach…
Co s tím? Zpočátku jsme komunikovaly na přátelské rovině. Bavily jsme se o všem možném, co nás v životech potkává, co děláme. Pak se mi svěřila s tím, co jí tíží. Nevěděla jsem, jak jí pomoci, protože nás dělí docela velká vzdálenost. Snažila jsem se ji podpořit tak, aby si z celé situace vzala jen to nejlepší. Vím, že to pro ni bylo nelehké. Mám obdobné zkušenosti. Byla ještě k řešení i jiná témata, ale výdělečná činnost je prioritní. Již přijala skutečnost, že místo, kde je dosud zaměstnaná, opustí. V mezidobí na sobě začala velmi intenzivně pracovat a bylo znát, že dílčí situace se „řeší samy“, určité vztahy se vylepšují, některé naopak vyšuměly. Vztah s partnerem se též začal měnit. Přišlo více něhy, komunikace, společné trávení volného času.
Provedly jsme společně několik technik, které nám vzdálenost dovolila, začala meditovat dle řízených meditací. Hodně jsme komunikovaly a já občas sdělila své postřehy, zkušenosti a názory. Rozhodnutí o tom, co udělá, čím se bude zabývat a jaké zaujme postoje ke všemu, co její život provázelo, byla pouze na ní.
„Představ si, našla jsem dva úžasné inzeráty. Ihned jsem poslala životopis.“ Čekala na mě ráno informace na FB. Super, říkala jsem si. Začíná se vše linkovat podle jejích přání. Po ukončení pracovního poměru nastoupí do nového. Za týden byl pohovor. No, dopadlo to trošku jinak, než jsme si obě myslely. Zaměstnání na živnost, úkoly jako pro minimálně generálního ředitele a naprostá časová flexibilita. „Tak jsem se zvedla a s díky odešla“, dověděla jsem se výsledek schůzky. Člověk, který měl na starosti přijímací pohovory, se prý nestačil divit. Přiznám se, gratulovala jsem, co se do ní vešlo. Pak se odehrála ještě jedna důležitá událost, která potvrdila to, na čem jsme pracovaly. Nyní již ví, že když si přeje, když si dovolí, protože si zaslouží a něco pro sebe udělá, hledá uvnitř sebe a ne v okolí, uvědomí si vlastní cenu, pod níž nepůjde, všechny síly světa jsou jí nápomocné.
A z toho plyne, že víra je v životě celkem zásadní a přes to vlak nejede!