Díky svým aktivitám jsem jednou zažila „výlet do minulosti“ se svou klientkou, kamarádkou a bývalou kolegyní. Řešila si nějaké záležitosti, se kterými si nevěděla rady. Nebyla schopna se hnout z místa a oslovila mne se žádostí o pomoc. Samozřejmě, že jsem souhlasila. Přesto, že jsem tušila, kde je „zakopaný pes“, každý si musí ten svůj „vypínač“ najít a „vypnout“ sám. Přesto, že tento zážitek neměl s penězi mnoho do činění, dovedl ji do doby, která mi byla nějakým způsobem velmi známá a občas jsem měla pocit, že její příběh prožívám s ní. Asi dva dny po její návštěvě mi volala a nakonec mi řekla: „Víš, asi to bude znít blbě, ale v jednu chvíli jsem se tě chtěla zeptat, proč mi lezeš do mého příběhu.“ Popovídaly jsme si o nastalé situaci a nakonec se jí upřímně společně zasmály. Její příběh se odehrával zřejmě v době temného středověku, rytířů v brněních čestných, ale i těch loupeživých. V době, kdy nikomu na životě druhého pramálo záleželo.
A přicházely další podobné „příběhy“. U mnohých lidí se ukazuje spojitost s fenoménem, který je aktuální i v současnosti. A tím je bohatství církví. A to především římsko-katolické církve. Majetkové nároky vznesené v posledních letech v rámci restituce jsou navíc jistým „spínačem“ kolektivního vědomí spojeného s určitými událostmi.
Strach mít finanční zabezpečení, či jinak řečeno, být bohatý, má mnoho lidí. Byť se to zdá vše jako smyšlená pohádka, mnoho rodin v různých zemích světa, především v Evropě, má v buněčné paměti stopy těchto nepříjemných, bolestných a krutých vzpomínek.
Získávání bohatství církve v Evropě, to znamená světského bohatství, nebylo vždy, respektive nikdy čestnou cestou. Prodávání odpustků, čarodějnické a kacířské procesy kvůli získání bohatství nebo ohrožení postavení v určitém místě, robota na farních pozemcích či odvádění různých daní. A tak byl dřený z peněz ten nejchudší lid. A tím i ovládaný. Pokud šlo o majetek, církev se neštítila lží a fanatických obviňování lidí, jejichž majetky chtěla získat. A především procesy s tzv. čarodějnicemi a kacíři. Jejich věznění, mučení, někdy jen takové zmizení z povrchu zemského je pro některé lidi zásadní ještě dnes. A není se co divit, protože buněčná paměť se předává po generace společně s lidskými geny. Že je vám to divné? Nemusí… to, že dědíme společně s geny i vzpomínky, je totiž vědecky dokázané.
Totiž takový model v buněčné paměti o tom, že budu-li bohatý či bohatá, tak se vystavuji krutému zacházení a většinou i smrti, si mnoho lidí nese díky genům dodnes. Jiný vzorec může ukazovat na to, že existuje-li bohatství, neexistuje láska. A tak si nedovolí člověk být bohatý, aby nebyl sám. A tak bychom mohli pokračovat. V mnoha případech tak jsou tito lidé odsouzení k chudobě. Řešení sice existuje, ale snadné není. Avšak mnoho lidí nevěří, že se chudoba „dá léčit“.
Děje-li se vám v životě cokoliv, co se vám nelíbí, řešte to. Pokud se rozhodnete, že svou situaci budete řešit, pomoc se vždy ukáže v pravý čas.