Každý z nás má naprosto jistě určité zkušenosti s tím, že chce něco změnit, něčeho dosáhnout, něco tvořit a začne. A najednou je o tu tvorbu zájem. Nebo ještě jinak… nabrala jste dvacet kilo, prvních pět jde dolů celkem samo. Pak se sice proces hubnutí zpomalí, ale stále hmotnost ubývá. A najednou to přijde. Začnete pochybovat. O čemkoli. Kde se to vzalo?
Co se to tedy děje, že si něco takového vůbec připouštíme? Proč nevěříme tomu, že dokážeme dvacet kilo nadváhy ze svého těla sundat? Proč nevěříme tomu, že naše dílo je natolik dobré, aby o něj byl zájem? Ale abych udělala jasno v tom, jak to vzniká.
Je to strach. Je to srovnávání s druhými. Najednou se totiž objeví takový malý šťoura v naší hlavě, který vytvoří myšlenku. Co když to nedokážu? Co když to nepůjde? A člověk začne přemýšlet. Kde tedy vznikají ty katastrofické scénáře? Když jsme byli dětmi, věřili jsme, že dokážeme naprosto všechno. Kam zmizela ta sebedůvěra a důvěra? Zmizela díky výchově, vyvolávání nezdravé soutěživosti mezi dětmi. Přece všichni nemůžeme umět to stejné a stejně kvalitně. Hledejme v sobě tu důvěru a sebedůvěru, máme je všichni v sobě ukryté.
Naše vnitřní dítě nám je pomůže nalézt, abychom šli do každého projektu s důvěrou minimálně v to, že naše práce je originál. Protože tvoříme s láskou, nadšením a především pro své vlastní potěšení.
Dalším omezením velmi často bývá, a to ve velké většině případů, srovnávání se s někým druhým. To přece není třeba. Již jsem psala něco o tom, že každý z nás přišel na tento svět s určitými vlohami a nadáními. A nyní k tomu ještě připojím sdělení, že každý z nás je svým osobitým originálem. Tudíž jakékoliv srovnávání vůbec není na místě. Jak by mohla být dvě díla stejná, když ti dva lidé, kteří je vytvořili, jsou každý jiný? Nikdy totiž nemohou být