Před několika lety jsem navštívila lázeňské letovisko na chorvatském ostrově Rábu. Stejnojmenné městečko mi učarovalo svými památkami, vlídným přijetím a atmosférou, kterou bych dodnes nazvala úctyhodnou. Nádherné starobylé městečko, které zaslouží pozornost.
Pošla jsem ho v doprovodu jednoho kamaráda a dokonce jsme to měla i s výkladem. Lepší doprovod jsem si evidentně nemohla přát. Počasí nám přálo, sluníčko se trošku schovávalo za mraky, tak jsme byli ušetřeni červnového vedra. Nicméně nás to neodradilo od toho, abychom si dali zmrzlinu.
Čeho jsem si povšimla ihned, bylo množství věžiček a věží, kterými je Ráb ozdoben. Jsou to zvonice kostelů, které tvoří řadu. A v některých případech již dávno kostely některých zvonic ani neexistují. Dominantou je zvonice ve starém městě. Měla jsem tu čest a odvahu si ji prohlédnout i zevnitř. A dokonce se rozhlédnout po okolí a krásných modrých mořských pláních kolem ostrova z jejího nejvýše dostupného místa. Dechberoucí pohled!
Ve všech městech, která jsem navštívila, mě většinou fascinuje architektura a výzdoba domů a jiných staveb a moc ráda si je prohlížím. V architektuře se památky Rábu, co se týká slohů pyšní gotikou a renesancí. Nahlížela jsem do každých dveří, které byly otevřené či jasně veřejnosti přístupné. Nerozlišuji kostely podle náboženství nýbrž podle jejich krásy mnou oceňované.
Historie tohoto místa a je celkem pohnutá. Díky dvěma morovým epidemiím se toto malebné
městečko stalo téměř neobydleným. Podle dostupných zdrojů byly dokonce domy i s lidmi, kde bylo jen podezření na nákazu, zazděné. Jejich pozůstatky jsou k vidění dodnes. Krutý osud. Bohužel tato choroba poznamenala život v obci na několik století.
Již jsem navštívila a podle možností prošla asi 5 kostelů. Bohužel si nepamatuji „ten“ kostel. Zavolala jsem na svého průvodce, že se jdu podívat dovnitř. Řekl, že počká. Ani nedokážu popsat, jaké jsem měla pocity. Zvenku to byla nádherná bíle zářící stavba, zvoucí do klidného stínu před horkým sluncem. Ale jen jsem otevřela vstupní dveře a vešla, zůstala jsem stát jako sloup. Před očima jakoby mi běžela scéna z filmu. Z historického filmu. Šiky mužů v přilbicích a brnění, kouř ohňů. Slyšela jsem pláč žen a dětí…
Udělala jsem krok a byla venku. Na otázku: „Co se ti stalo?“, jsem nemohla dost dobře odpovědět.
Co říkáte? Co to bylo? Já nevím, ale moc dobře vím, že tento kostel, při případném dalším pobytu, raději obejdu.