Znalost našich chyb
Sebepoznání
neznamená jen to, čeho jsme schopni, v čem jsme dobří, ale i to, že přesně
známe své slabé stránky. Ať jsou to lability tělesné, charakterní, anebo
mentální, zralý člověk si je vědom nejen jejich přítomnosti ale i toho, jak z
nich dokáže vytáhnout co nejvíce pro sebe sama i pro své společníky. Není
snadné se konfrontovat se svými nedostatky, anebo chybami, to nejlépe dokazuje
faktum, že ve skutečnosti jen velice málo lidí se podívá z očí do očí sám sobě.
Když někomu ubližujeme, pokud se vyhýbáme
práci, když kvůli své lenosti nepředáme místo v dopravním prostředku, to
je samozřejmě dosti nápadné, ale mnozí si na sobě nevšimnou ani to. Jaká je ale
situace s méně nápadnými, ale tím častějšími chybami? Všimnu si na sobě, když jsem
upadl do pokušení? Všimnu si, že jsem sobecká, závistivá, malicherná, anebo
právě namyšlená osoba? Vypadá to snad divně, ale nejen to je chybou, když se
vyvyšuji nad ostatní, ale i to, pokud se příliš podceňuji.
Jako věřící
bych měl vědět, že bůh má s každým člověkem svůj cíl, nikdo se na tento svět
nenarodil nadarmo a to, jaký původně jsem, pravděpodobně vyhovuje božským
cílům. Z toho vyplývá, že kdo jako věřící je ochoten poznat své chyby a tyto
přijat, nekoná nic jiného, než přijímá boha. Je známo, že bůh stvořil člověka
ke své podobě, takže je v nás, i tehdy, když nejsme dokonalí.
Pomoc k přijmutí
Nezralý
člověk, který se konfrontuje se svými chybami, nejčastěji upláchne. Samozřejmě v přeneseném slova smyslu
(ikdyž není vyloučeno, že někdo si vybere jako únikovou cestu právě sport), ale
vykonává různorodé činnosti proto, aby zakryl vlastní slabost. Někdo sáhne k
povzbuzujícím prostředkům,
jiní se honí
za tělesnými požitky, upadnou do deprese, anebo si každodenně přibírají stále
nové a nové činnosti, aby odvedli pozornost od své objevené slabosti. Ani