Je mimo diskuzi, že dětská hranice nezná hranice. Malé děti dokáží tak
přesvědčivě a upřímně hovořit řekněme o
dracích, kteří se procházejí u nich doma, jako o obyčejném chlebu s máslem,
který dostanou na svačinu. Právě proto musí uplynout nějaký čas, aby skeptický
rodič vůbec začal brát vážně zvláštní smyslové vnímání svého dítěte.
Častokrát slyšíme od matek, jak nesmírně se polekaly, když jejich dítě
začalo nečekaně plakat nebo se začalo nahlas hlaholivě smát zatímco se strnule
dívalo do bodu na prázdné, bílé stěně. Tyto podivnosti nás nemusí hned vyděsit,
zdaleka totiž jednoznačně nedokazují přítomnost duchů (duší bez těla). Vždyť
malé dítě, které právě začíná objevovat svět, je schopné se v tomto životním
úseku dlouze soustředit například na nějakou nevýznamnou skvrnu, které si my,
dospělí vůbec ani nevšimneme.
Dívajíc se na to z jiného pohledu, je-li v místnosti skutečně přítomný
ještě někdo jiný, koho my nevidíme, vůbec není jisté, že máme co do činění s
duchem. Může to být anděl, duševní vůdce nebo jiný elementál. Tyto duše vůbec
nemají žádné zlé úmysly, ba dokonce právě naopak! Hlavní je, abychom se nebáli,
tím totiž značně znejistíme své dítě a navíc nechtíc, mimo svou vůli můžeme
předat energii případně přítomnému duchu se zlými úmysly. Namísto strachu
přistupujme k věci se zdravým rozumem, otevřenou myslí a důvěrou!
Podle čeho poznáme, jakých znamení si máme všímat, že je v naší blízkosti
skutečně bytost bez těla? V případě dítěte, které už umí mluvit, je situace
snadná: nemusíme udělat nic jiného, než se ho povyptávat, co přesně vidělo. U
menších dětí se musíme spokojit pouze s vlastními pozorováními. Změní-li se
chování dítěte, dělá-li nečekaně něco takového, co obyčejně nedělává a toto
chování se pravidelně opakuje, máme důvod předpokládat, že naše dítě vyhledala
nějaká zbloudilá duše.
Pozor! Vidí-li naše dítě ducha, zasáhněme do tohoto procesu pouze v případě,
je-li zřejmé, že ho vyrušuje, ž