Odborné stati hovoří o tom, že je koktavost vývojovou poruchou a asi v necelé čtvrtině případů přetrvává do dospělosti. Pokud jde o eliminaci koktavosti či úplného zbavení se této poruchy, prý se střídají období, kdy člověk koktá nebo hovoří relativně plynulou řečí. Kde je tedy problém?
Bohužel je koktavost spojena se strachem. Je těžké porozumět dětské dušičce, natož pak dítěti, které koktá a nedokáže vysvětlit, co ho ke koktání vede. Proč nedokáže říci myšlenky, které je mysl utvořila? Takové dítě, které má své představy, touhy, ale i potřeby… zkuste si sami sebe přestavit jako malé dítě. Vraťte se do svých dětských let a vybavte si moment, kdy jste něco moc chtěli, po něčem velmi toužili či o něčem snili. Dokážete si vzpomenout, jaké jste měli pocity?
Pokud dítě začne koktat, rodiče by měli zaměřit svou pozornost na to, zda jejich ratolest neprožívá nějaké strachy. Jde především v souvislosti se svými potřebami. V podstatě koktavost nastupuje právě při prožívání strachů, když by si mělo o cokoliv říci. Již v rodině (koktavost se může projevovat již ve 30. měsíci života) se může některý z rodičů jevit jako silná autorita a tak ovlivňovat právě chování svého dítěte.
Je jedno, zda jde o dítě či dospělého, ale je třeba začít pracovat na tom, že každý má právo na touhy. Vzorce chování a jednání, které se dětem předávají, jim však nedovolí si o to, co si přejí nebo o své potřeby říci. Přesvědčení o autoritě ostatních, která způsobuje strach, jedinci nedovolí se projevovat. Autoritu má v sobě každý z nás, ale ne každý jí dovede dát průchod. Autorita může být prospěšná za předpokladu, že jí nebude přikládán přívlastek zlá. Může člověku se usmířit s ostatními, které považuje za příliš autoritativní. Platí zde opět rčení o rovnováze, která je pro nás tak velmi důležitá.
Pokud jde o posttraumatické stavy, jedinec si příliš neuvědomuje řečovou poruchu a netvoří si v souvislosti s ní jakékoliv obavy. To však neznamená, že těmto jedincům nelze pomoci.