Na počátku to všechno vypadalo jako pohádka. Byla jsem zamilovaná, a protože mám ráda děti, toužila jsem po miminku. Štěstí mi v tomto směru přálo a já čekala Románka. Maminka v tu dobu ale dostala první infarkt a za krátkou dobu další. Z energické ženy se stala během několika týdnů bezvládná žena na vozíčku, se kterou nemůžete mluvit a která zůstala odkázaná na svém okolí. Je to už tolik let a její stav se nikdy nezlepší. Střídáme se se sourozenci v péči o ní, ale jedno se vám v takových chvílích vryje do paměti – maminka si nikdy nepohladí vnuka, nikdy mi už nedá dobrou radu do života a nikdo mi nebude „foukat bolístky“, protože ty umí pofoukat opravdu jenom maminka. Netrpím závistí, ale když jsem viděla moji kamarádku, jak se společně s maminkou radují, tak moje duše vždycky posmutněla. Řeklo by se, že radost ze společných chvil je docela obyčejná věc. Přesto bychom si takových chvil měli všichni vážit, protože mohou skončit během několika vteřin. Svou energii jsem tehdy vlila do vztahu a hlavně jsem se už moc těšila, až budu držet v náručí nový život.
Když se syn narodil, bylo to pro mě to nejkrásnější období. Až do jeho dvou let nic nenasvědčovalo tomu, že by měly přijít nějaké zdravotní problémy. Jenže potom jsme měli před očkováním a já dostala do duše zvláštní tíseň. Mám od dětství silné předtuchy, tohle bylo ale něco jiného – strach. Nechtěla jsem se ale účastnit války mezi rodiči a lékaři, kteří se bojí dát své děti očkovat, takže jsem poslechla rozum a syn na očkování šel. Nedovedu odhadnout, jaký to mělo vliv na jeho zdravotní vývoj, ale od té doby se z veselého chlapce stal někdo jiný. Do té doby se totiž vyvíjel zcela normálně. Bohužel se u něj autismus rozvinul v té nejhorší podobě, což by rvalo srdce každé mámě. Zvlášť, když si té své nemůžete postěžovat a syn vám nikdy nevrátí váš úsměv, protože autistické děti jednoduše úsměv opětovat neumějí. Samozřejmě, že se změnil i celý život rodiny. Nemáte nikdy uklizeno, protože autistické dítě pořád něco přerovnává a to samé dělá, když jdete někam na návštěvu. Přesto svého syna miluji – je můj a musím ho přijmout takového, jaký je.
Na počátku to bylo těžké, byli jsme na všechno ale dva. Jak čas utíkal, začaly v naší rodině hádky a dokonce nejednou došlo i na fyzické násilí. Ač se to zdá nelogické, chcete rodinu za každou cenu udržet, trpíte a dokonce se naučíte svalovat vinnu hlavně na sebe. Trvalo to několik let, než ta poslední kapka přetekla a já se rozhodla od partnera odejít. Bylo to hodně těžké období, ovšem dnes jsem i za syna ráda, že jsem se tak rozhodla.
Možná si řeknete, kde jsem našla sílu. V první řadě se dokáži odpoutat hudbou. Poslech muziky mě uklidňuje a dokáži při ní úplně „vypnout“. Alespoň ve chvílích, kdy jsem úplně na dně a potřebuji načerpat energii. Také denně mluvím se svým andělem. Ptáte se jak? Úplně stejně, jako mluvím teď s vámi. Prostě si s ním nahlas povídám a to mě dokáže uvolnit natolik, že jsem schopná zvládnout věci, po kterých by byli jiní v hlubokých depresích. Ne, nevím, jak se jmenuje, to mi ještě neřekl. Zato mě toho ale hodně naučil, za což mu jsem nesmírně vděčná.
Když jsem se vyrovnala se vším, co bylo kolem mě, a našla jsem vnitřní smír, objevil se najednou v mém životě člověk, který dokáže dát lásku nejen mně, ale i mému synovi. Umí se postarat, nebojí se práce a s Marečkem si v rámci synových možností rozumí. Někdy si říkám, že mi ho do života pozval právě můj anděl, se kterým denně hovořím. Nebo je možná jen dobré něčemu věřit, protože bez víry člověk vnímá jen bolest a neotevře se pro ty, kteří mu mohou v mnohém změnit život k lepšímu. Vím už ale, že štěstí je vrtkavé, proto si vážím každé krásné chvíle a podělím se s ní i s andělem strážníčkem. A možná, že právě tehdy člověk pozná opravdovou cenu oné velké a nekonečné „nebeské“ lásky.
Další zajímavé informace naleznete taky na naši Facebook stránke!