Později v historii, zvláště v době Římské říše patřil jed k běžnějším zbraním pro atentát. Již v roce 331 př. n. l. se staly běžným jevem otrávená jídla nebo nápoje. Používání jedů bylo pozorováno v každé společenské třídě, dokonce i šlechta je často používala k odstranění různých oponentů. V průběhu staletí, se zdokonalilo zjišťování jedů, a přebíjení jejich účinků protijedy, ale vznikaly stále nové a nové.
V současnosti je použití jedu za účelem vraždy stále nižší, zvýšilo se však riziko náhodné otravy, jedy se vyskytují např. v pesticidech, dezinfekčních prostředcích, roztocích na čištění, ale stále se používá k lovu v odlehlých a rozvojových zemí. Jedovatí jsou i někteří živočichové, např. odranec pravý, většina štírů a v Jižní Americe existuje žába z čeledi kuňkovitých s tak prudkým jedem, že si do něj některé domorodé kmeny namáčejí hroty šípů a používají na lov. V chemii a fyzice se jako „jed“ označuje látka, která blokuje nebo inhibuje reakci, kupříkladu svou vazbou na katalyzátor. Paracelsus, otec toxikologie, kdysi napsal: „Všechno je jed, ve všem je jed. Záleží pouze na dávce.“ Pojem „jed“ se často kolokviálně používá k označení jakékoli škodlivé látky. Právní definice „jedu“ je však přísnější. Otrava z lékařského pohledu může být způsobena i látkami, které z právního pohledu nepatří mezi jedy.
Jedovatí živočichové
Existují samozřejmě i živočichové (stejně jako rostliny, které mají jed už uvnitř sebe. Jedovatí hadi vstřikují jed prodlouženými zuby. Jed se tvoří v žláze nacházející se na patře. Zmije obecná je jediný jedovatý had České republiky. Nejsilnější jed z hadů má zřejmě taipan. Mezi jedovaté hady patří také kobra indická, mamba černá nebo bojga hnědá. Mořských hadů je asi pět set a všichni jsou jedovatí. Jsou známy pouze dva druhy jedovatých ještěrů (korovec jedovatý a korovec mexický). Na člověka nezaútočí, nejsou-li vyprovokováni. Varani komodští mají ve slinných žlázách jed, který snižuje srážlivost krve. Jedovatí pavouci vstřikují jed do oběti svými chelicerami. Někteří pavouci dokážou prokousnout i lidskou kůži, ale jen relativně malé množství (asi kolem 30 druhů) dokáže člověku způsobit otravu nebo dokonce smrt. Zápřednice jedovatá je jeden z mála jedovatých pavouků v Česku. Jeho kousnutí působí velkou bolest, často je spojené s horečkou, pocity úzkosti a chvilkovým ochrnutím okolo místa pokousání. Následky kousnutí však většinou do 24 hodin samy odezní.
Nejsilnější jed z pavouků má v České republice pavouk vodouch stříbřitý, je však malý a ke kontaktu s ním dochází zřídka. Mezi nejjedovatější pavouky na světě patří sklípkan, žijící v Austrálii. Štíři mají nebezpečný ostrý zahnutý bodec na konci dlouhého ocasu. Některé druhy štírů mají jedovatější jed než ostatní. Je známo přes 2000 druhů štírů. Z toho má asi 100 silný jed, 25 způsobilo někdy smrt člověka a 5 je velice nebezpečných, zbytek má bodnutí srovnatelné s účinky komára nebo vosy.
Na jedovatou rybu odrance šlápneme v tropických mořích. Jed také produkují medúzy nebo někteří mořští ježci. Velmi silný jed vzniká na kůži jihoamerických žab z čeledi Dendrobatidae, který jedním stříknutím je schopný usmrtit až 1500 lidí. Označení šípové žáby si vysloužily pralesničky batikové díky látce, kterou produkuje jejich kůže a z níž si domorodí indiáni vyráběli jed na šípy. Druhy které jsou chované v zajetí, však jed nemají prakticky žádný, protože v potravě, kterou přijímají chybějí složky, které jsou nutné pro jeho tvorbu.
Další zajímavé informace naleznete taky na naši Facebook stránke!