Jedna má klientka přišla s tím, že si neví rady v určité oblasti života, a že se nemůže hnout z místa. A tak se vypravila na „výlet do minulosti“. Tušila jsem, kde je „zakopaný pes“, ale také vím, že si každý musí ten svůj „vypínač“ najít a „vypnout“ sám. Přesto, že tento zážitek neměl zrovna s penězi mnoho společného, dovedl ji do doby, která mi byla nějakým způsobem velmi známá a občas jsem měla pocit, že její příběh prožívám s ní. Asi dva dny po její návštěvě mi volala a nakonec mi řekla: „Víš, asi to bude znít blbě, ale v jednu chvíli jsem se tě chtěla zeptat, proč mi lezeš do mého příběhu.“ Popovídaly jsme si o nastalé situaci a nakonec se jí upřímně společně zasmály. Její příběh se odehrával zřejmě v době temného středověku, rytířů v brnění čestných, ale i těch, kteří zrovna ctí neoplývali. Byla to doba, kdy nikomu na životě druhého příliš nezáleželo.
A to mě přivedlo k dalším „příběhům“. U mnoha lidí se ukazuje spojitost s fenoménem, který je aktuální i v současnosti. A tím je bohatství církví. A to především římsko-katolické církve. Majetkové nároky vznesené rámci restitucí byly a jsou jistým „spínačem“ kolektivního vědomí spojeného s určitými událostmi.
Z mnohých příběhů vystoupil na povrch právě strach být bohatý. Byť se to zdá vše jako smyšlená pohádka, mnoho rodin na světě a v různých zemích, především v Evropě, má v buněčné paměti stopy těchto nepříjemných, bolestných a krutých vzpomínek. Totiž získávání bohatství církve v Evropě, to znamená světského bohatství, nebylo vždy, respektive nikdy čestnou cestou. Prodávání odpustků, čarodějnické a kacířské procesy z důvodů buď obohacení nebo ohrožení postavení v určitém místě, robota na farních pozemcích či odvádění různých daní. A tak byl dřený z peněz ten nejchudší lid. A tím i ovládaný. Pokud šlo o majetek, církev se neštítila lží a fanatických obviňování lidí, jejichž majetky chtěla získat. A především procesy s tzv. čarodějnicemi a kacíři, jejich věznění, mučení, někdy jen takové zmizení z povrchu zemského je pro některé lidi zásadní ještě dnes. A není se co divit, protože buněčná paměť se předává po generace stejně jako geny. Že je vám to divné? Nemusí… i již vědci potvrdili, že tyto vzpomínky se předávají „geneticky“. ☺
Totiž takový model v buněčné paměti o tom, že budu-li bohatý či bohatá, tak se vystavuji krutému zacházení a většinou i smrti, si mnoho lidí nese díky genům dodnes. Jiný vzorec může ukazovat na to, že existuje-li bohatství, neexistuje láska. A tak si nedovolí člověk být bohatý, aby nebyl sám. A tak bychom mohli pokračovat. V mnoha případech tak jsou tito lidé odsouzení k chudobě. Řešení sice existuje, ale snadné není. Avšak mnoho lidí nevěří, že se chudoba „dá léčit“.