Na horním toku, který je u každého pstruhového revíru hájen jako chovný, bylo vody dost, stěhovaly se tam vlásečnice z horských luk. Na další cestě spadalo koryto do soutěsky mezi skalami, po okraji zarostlé tak, že ji křoví místy přerůstalo. A pod soutěskou bylo najednou vody tak málo, že se doslova plazila po dně.
V mladším věku bere člověk různé přírodní úkazy, že to tak prostě je. Já si na tajemství potoka vzpomněl po letech, začalo mi to vrtat hlavou a opět jsem se tam rozjel.
Auto jsem nechal nad obcí. Naplánoval jsem si, že vniknu do soutěsky zdola a půjdu proti proudu. Pohodlná cesta to nebyla. Spolu s tou troškou vody jsem kličkoval mezi balvany, místy jsem se sunul zády ke kamenné stěně. Asi po padesáti metrech se soutěska rozšířila a já jsem zůstal stát. Až dodatečně jsem si uvědomil, že mě k tomu cosi přinutilo. Voda neunikala podzemním tunelem. Z tůňky, která určitě nevznikla sama od sebe, protože byla úhledně lemována kameny do tvaru trojúhelníku, se zvedal sloup vody a ve výšce mé hlavy se ztrácel. Nebyl to gejzír, který se rozpráší, když ztratí sílu. Voda byla tažena shůry velkou silou a mizela. I vodní sloupec měl podobu nikoli válce, ale trojúhelníku. Ti, co odtud studenou, čistou vodu čerpali, měli zřejmě smysl pro jiné geometrické tvary. Než jsem se otočil, prožil jsem směs pocitů. Zvědavost mě rychle přešla, strach se mě jen letmo dotkl. Zůstal ve mně respekt k něčemu, co se nedá pozemskými fyzikálními zákony vysvětlit. Snad nám jednou ti neznámí z jiné dimenze povědí, proč potřebují naši vodu…