Bylo časné ráno a oblaka slibovala krásný den. Vzbudila jsem děti a začala připravovat snídani. Najednou se z ničeho nic zvedl vítr a my zaslechli děsivý nářek. Bylo to z vedlejšího bungalovu a tak jsme se tam všichni rozeběhli. Manžel rozrazil dveře a strnuli jsme hrůzou. Na palandě ležela žena, jejíž život už dávno vyprchal. Na krku měla dvě výrazné ranky.
„Zavoláme doktora a pohřební službu,“ rozhodla jsem se a vzala do ruky telefon. Lékař přijel až za hodinu a bylo na něm vidět, že se dnešní noci moc nevyspal.
„To už je dnes pátý případ,“ pronesl omluvně a začal ženu ohledávat. „Ti upíři se neumí nabažit lidské krve.“
„To myslíte vážně, že tady na Portelu existují upíři?“ optala jsem se.
„Ano,“ řekl doktor. „Jsou jich tu celá hejna a napadají lidi z ostrova. Jsou to upíří netopýři, kteří útočí hlavně v noci. Nejdřív jim stačil dobytek, ale potom ochutnali lidskou krev. Spící člověk jejich kousnutí ani nezpozoruje. Ti, co nezemřou na ztrátu krve, skonají později na vzteklinu. Každá z těch zrůdiček je nakažená.“
Na nic jsme už nečekali, sbalili jsme s manželem děti a čekali na loď do Ria. Když konečně dorazila ke břehu, měla vyvěšenou černou vlajku na počest mrtvých námořníků, které tuto noc napadli netopýří upíři. Na výlety do neznámých krajin nás přešla chuť do konce života. V boji s rozzuřenou přírodou totiž člověk ani netuší, že smrt je někdy blíž, než bychom si představovali.
NA OSTRŮVKU PORTEL POKOUSALI V ROCE 2002 „UPÍŘÍ NETOPÝŘI“ 19 LIDÍ, KTEŘÍ SE NAKAZILI VZTEKLINOU. TŘINÁCT JICH NA NÁSLEDKY TOHOTO ONEMOCNĚNÍ ZEMŘELO.