Bylo mi divné, že se na jednom místě shromažďuje tolik hadů, kteří tady patří mezi nejjedovatější. Náčelník je krmil dobře a dopřával jim i to, o čem si mohli jeho lidé jenom nechat zdát. Nikdo se ale zřejmě necítil ohrožený jedovatými hady, ani se nekonaly žádné hysterické reakce.
Přišlo to až tehdy, když se sesedla rada kmene spolu s náčelníkem a jako boží soud vynesli rozsudek nad mužem znepřáteleného kmene, který jim chtěl ukrást dobytek. Poprava hadím uštknutím byla tak rychlá, že jsem se raději rozhodl odejít hlouběji do džungle. Tam jsem se setkal ještě s jedním.
Byl na první pohled celý měděný a vyzařovala z něj taková síla, že nic jiného než srovnání s ďáblem mě nenapadá. Byl jsem v džungli sám a spoléhat jsem se musel jenom na sebe.
Zůstal jsem stát a ani jsem nedýchal. Had se rozmýšlel, zda má zaútočit. Dívali jsme se na sebe dobrou hodinu a vzájemně odhadovali své síly. Myslím, že hadovi bylo jasné, kdo je pánem džungle. Nakonec mě nechal odejít a za zlověstného syčení jsem se dostal zpátky ke kmeni Tana-tu. Tam už o mně hadi věděli, protože se začali zlověstně sunout k mým nohám.
Nevím, který zaútočil, ani to, čím jsem si zasloužil milost náčelníka. Když jsem se probral v jeho chatrči, byl jsem zesláblý. Po týdnu mě odvedl na cestu a s holí v ruce čekal, až se vzdálím. Byl na ní znázorněn měděný vinoucí se had…