„Majko, ten dům má něco do sebe,“ pravil jednoho dne Petr a ukázal Majce klíče. Majka Petra políbila a pověsila se mu na krk.
„Konečně vypadneme z toho hnusného města,“ usmála se.
V sobotu vypuklo velké stěhování. Přijelo velké auto a Petr do něj nanosil zapakované věci.
„To je fajn,“ prohlásila Majka, „že je ještě polovina domu zařízena starým nábytkem. Bude to romantické, nemyslíš?“ Majka políbila Petra a pomohla mu odnosit zbytek věcí. Když otevřela starou skříň, nemohla uvěřit svým očím. Na hromadě ležela spousta rukopisů a všechny byly jen nepatrně poškozeny časem. Majka je se zájmem vytáhla a začala je studovat.
„Petře, pojď se podívat,“ zavolala po chvíli. Petr seběhl schody a sestoupil k Majce. „Tys věděl, že se tu provozovala černá magie?“ optala se.
„Ale snad bys nevěřila všem žvástům. Prostě tady nějací blázni trávili čas rituály. Půjdeme se pomilovat, chceš?“
Majka odložila papíry a šla s Petrem do ložnice. „Vidíš?“ zeptala se ho už ve dveřích. „Támhle jsou stopy po zaschlé krvi. Tady já nemůžu…“
Oba si šli prohlédnout místo, na které Majka ukazovala. Dokonce se zdálo, že krev ještě lepí. Bledá Majka usedla do křesla. Petr si přisedl k ní a za chvíli začal klimbat. Majka viděla, jak se otevírá zeď a ON přichází. Velký a černý s netopýřími křídly. Pán domu a vrah zbloudilých oveček. Najednou se místnost ocitla v plamenech a Majka utíkala ke dveřím. Po chvíli ztratila vědomí.
„Paní, co se vám stalo?“
Slyšela nad sebou hlas a pomalu otevírala oči. Ohlédla se za sebe a viděla nepoškozený dům. Petr je pohřešovaný a veden jako nezvěstný. Majka už ví, že život satana je závislý na lidských obětech. A že jich není málo, je znát podle rostoucí síly zla.