Jednou si v takové chvíli všiml něčeho, co ho zarazilo. Když se zase vznášel ve svých snech, začalo být jeho tělo téměř průzračné. Dokonce viděl, jak se pomalu rozplývá, a všechny barvy se ztrácí do zvláštní šedi. V ten moment se vrátil v myšlenkách zpátky a pomalu se mu navracely jeho tvary.
Jednoho dne ho ticho překvapilo v práci v momentě, kdy do jeho kanceláře vrazil šéf. Volal na Patrika, ale neviděl ho. Ten zatím seděl přímo před ním, ale myšlenkami byl zase s Lindou v tom podivném světě bez hranic. Teď už věděl, že překročil svůj vlastní práh a že se stal pro ostatní neviditelný. V ten moment se přestal ohlížet na to, co bylo, a začal se zabývat tím, co je.
Prošel tunelem, ve kterém bylo zase to hrozivé ticho. Patrik věděl, že má dvě možnosti. Buď se vrátit zpátky a žít svůj pozemský život, nebo jít dál. Někde v hloubi duše cítil, že v tom případě už cesta zpátky nevede.
Zvolil si druhou možnost a prošel tunel až do konce. Tušil, že už navždycky zůstane neviditelný, a když se konečně dostal do jakési prázdné ulice, rozhlédl se a na chvíli zastavil. V tu chvíli do něj vrazilo další neviditelné tělo a Patrik si uvědomil, že se bude muset naučit orientovat, protože v tomto světě rozhodně není sám. Po několika metrech chůze ucítil letmý polibek a známou vůni. Až potom ho vzal kdosi za ruku tak něžně, jako tenkrát, před lety.