Odpoledne jsme se sešly na naší staré půdě plné pavučin a holubího trusu. Lenka vytáhla nějakou knihu a starý klíč s provázkem, který měl dokazovat spojení se záhrobím. Zapálily jsme svíčku a začaly ducha vyvolávat.
Po chvíli Lenka prohlásila, že už spojení navázala a tak jsme se ptaly na různé otázky. Potom jsem požádala Lenku, ať se pokusí vyvolat ducha mého dědečka, kterého jsem za jeho života měla moc ráda. Po chvíli prohlásila, že už je s námi.
Vše, na co jsem se ptala, odpovídalo pravdě. Když jsme byly v nejlepším, zavolala nás maminka k večeři. Odložily jsme knihu i klíč a pospíchaly se najíst. Druhý den mě maminka poslala na půdu pro zavařovací sklenice. V šeru toho nebylo moc vidět, tak jsem zapálila včerejší nedohořelou svíčku. Vedle ní mě upoutalo obrovské zrcadlo ve stříbrném rámu a pozorovala jsem chvíli svoji tvář.
Najednou mě polil studený pot. V zrcadle jsem neviděla svoji tvář, ale dědečka. Svíčka zhasla a já se ocitla potmě. Rychle jsem sáhla pro sklenice, ale věděla jsem, že nejsem sama. V letu jsem zabouchla dveře, za kterými jsem zaslechla typický kašel mého dědečka. Od té doby se u nás začaly dít zvláštní věci.
V noci bylo slyšet praskání trámů, mamince vyrazil na těle atypický ekzém, tatínek přišel o jeden článek prstu, když řezal dřevo na cirkulárce. A já jsem začala pociťovat nesmírnou únavu. Když za mnou přišla Lenka, všechno jsem jí vyprávěla a ještě týž den přinesla Lenka z kostela svěcenou vodu. Půdu vysvětila, ale něco se jí při tom dotklo. Řekla, že to raději poví svým rodičům.
Zanedlouho přišla Lenka i s rodiči. V jejich ruce byla kniha a klíč. Dostala jsem strach, ale Lenčiny rodiče šly nebojácně na půdu a vrátili se za dvacet minut. Uklidňovali mě, že už je vše v pořádku, ale ať už se nikdy nepokouším samy vyvolávat duchy. V samém spěchu jsme totiž zapomněly duchovi poděkovat za účast na sezení a nechat ho odejít. Promiň, dědečku, už se nikdy nic podobného nestane.