,,Přečti to dál,“ řekl zvědavě Vítek a stoupl si za mě, aby mi mohl koukat za zády.
,,Nejubožejší ze všech bude ovládán ještě ubožejším a zlo bude nasyceno v prostoru světa morkem nevědomosti,“ četl jsem se zatajeným dechem, aniž bych o nějakém zlu věděl. Tušil jsem však, že je někdo blízko nás.
,,To je satanova kniha,“ rozhořel se Vítek pro věc a začal listovat po stránkách roztodivných ďáblíků. ,,Myslíš, že satan existuje?“
Nevěděl jsem to, ale cítil. Kniha mi začala těžknout v ruce a z nevelké díry pod skálou začal vylézat had.
,,Jak se té skále vůbec říká?“ zeptal se a nespouštěl ze mě oči.
,,Čertova skála,“ odpověděl jsem tiše a podíval se k obloze. Právě zahřmělo a blesk uhodil blízko nás.
,,Já mám strach,“ řekl Vítek a začal se třást po celém těle. ,,Půjdeme odsud.“
,,Co s tou knihou?“ položil jsem vcelku zbytečnou otázku, protože jsem ji určitě nechtěl vzít s sebou.
,,Vrať ji zpátky tam, kde byla,“ poradil mi Vítek a čekal, až to udělám. Kniha zatím několikanásobně překročila svojí váhu, takže mi s ní za chvilku musel pomáhat i Vítek. ,,Je to normální?“ optal se celkem zbytečně, protože jsme oba věděli, že normální to určitě není. Nakonec se nám ji z posledních sil podařilo dopravit tam, kam patřila.
Jen jsme kousek poodešli, vlezl si na ni had a začal zuřivě syčet. Blesky sršely z oblohy jakoby měl přijít konec světa, ale po dešti nebylo ani památky. Řítili jsme se ze srázu a zanechávali za sebou svět zla a mocností s ním spojených. Ráno nám ale zvědavost nedala a k Čertově skále jsme se vypravili znovu. Do hluboké propasti, která po knize zůstala, jsme už odvahu lézt neměli …