Alfréd měl honosný dům a trval na tom, aby se k němu Katrin po svatbě nastěhovala. Někdy jako pádný argument přidal i facku. Nakonec se Katrin rozhodla domku po rodičích vzdát a udělat všechno pro to, aby už měla klid. Trvala pouze na tom, že svatba proběhne v kostele u ní na vesnici. S tím se Alfréd smířil a přípravy na svatbu vrcholily.
Katrin měla na starosti slavnostní menu a Alfréd pozvánky a všechno ostatní. Do svatby zbývalo už jen několik dní, a tak se Katrin vypravila za farářem. Ten požádal Katrin, ať se ještě vyzpovídá před Bohem. Katrin poklekla a nezamlčela nic. Vypověděla, jak s ní Alfréd zachází, i to, jaké krutosti se u nich dějí. Potom s pláčem utekla z kostela a domů přišla ve smutné náladě. Alfréd na ni čekal v autě před domem a hned jak za sebou Katrin zavřela dveře, vypravil se za ní.
„Co říkal farář?“ zeptal se hned.
„Všechno je zařízené,“ odpověděla Katrin. „Jenom musíme do kostela přinést k ověření doklady.“
„Zajdeme tam hned,“ rozhodl Alfréd.
„Já nevím,“ začala rozpačitě. „Hodíme se vůbec k sobě, Alfréde?“
Alfréd se na ni příkře podíval a pevně jí stiskl paži. V tu chvíli jí jeho druhá ruka pevně stiskla hrdlo.
„Myslím, že se k sobě hodíme dobře,“ řekl nahlas a uvolnil stisk. Katrin vzala doklady a se svěšenou hlavou s ním odešla do kostela.
„Ale to se podívejme,“ zakroutil hlavou farář. „Podle vašich dokladů jste už pět let po smrti,“ podivil se farář. „Pojďte se podívat,“ vyzval Alfréda. Alfréd faráře nasupeně následoval a Katrin poklekla před sochu Panny Marie a začala se modlit. Farář vyšel po třiceti minutách a v ruce měl doklady.
„Měla jste zlý sen, děvče. Určitě jste ty doklady někde našla, ten pán není mezi živými, jděte domů a odpočiňte si.“
Katrin se na faráře podívala a srdce jí začalo divoce tlouct. Věděla, že už Alfréda nikdy na tomto světě neuvidí.