Když se nám ztratila sedmnáctiletá dcera, měli jsme o ni hrozný strach. Pak jsme si ale uvědomili, kolikrát mluvila o novém příteli a my ji vůbec nevnímali. Uběhly dva měsíce a stále jsme neměli o naší Natálii jedinou zprávu. Manželka postupně prohledala všechny dceřiny věci, ze kterých ale ni nechybělo. V tu dobu se nám moc stýskalo a dítě nám svým způsobem nahradil Emil. Manželka zašla tak daleko, že po něm přestala požadovat i plnění úkolů a začala ho rozmazlovat. Uběhlo několik měsíců a náš Emil jen chytal mouchy.
Po večerech jsme vzpomínali na předešlou zimu, kdy se nám Natálie ztratila. Se smutkem v očích jsme pozorovali první vločky sněhu, a když přišel listopad, trpěla manželka silnými depresemi.
Když jsem se jeden zimní večer vrátil, nebylo po manželce ani vidu, ani slechu. Jen Emil s nebývalou energií začal sám od sebe luxovat koberce. V tu chvíli mě to napadlo a zavolal jsem policii. Robot v zimě neměl co trávit a chyběla mu energie. Když nebyly mouchy, nepohrdl člověkem. V jeho palivových článcích se našly zbytky lidských tkání a já mohl zbytek rodiny už jen oplakávat.
Teď sedím v tichém bytě a pokládám si otázku, zda jsme víc než Emil nebyli na vině my, lidé. Naprogramovat věc není vůbec těžké, ovšem učinit ji svým způsobem šťastnou, to už chce něco víc než chladný rozum. Náš robot byl šťastný pouze tehdy, když mohl vydávat energii. Bohužel, pro lidstvo nebyl jediným nedokonalým typem, který v budoucnu zaplaví naše domácnosti.