Mezi mořskými hvězdicemi je život jiný. Před půlmiliardou let se dalo na pochod něco, co ještě dnes není rozluštěno. Karolína se jezdila potápět každé léto. Nevadilo jí ani chladnější počasí, protože v potápěčském obleku jí zima nebyla. Každý den sestupovala do hloubky několik desítek metrů, aby na vlastní kůži poznala, jaké to je být s nimi. Jednou se za nimi vydala hlouběji, než původně zamýšlela.
Medúzy se pohupovaly okolo ní a než se Karolína nadála, byla u samého dna. Málem šlápla na černého hada, který se plazil přímo proti ní. V ten moment Karolína zjistila, že se nemůže hýbat. Pohled hada, který ji ochromil, nebyl příjemný. Ač nevěřící, začala se modlit. Had se nebezpečně přibližoval a Karolína zjišťovala, že je jeho délka nekonečná. Ve chvíli, kdy se jí had už pomalu dotýkal, obklopila Karolínu spousta medúz a disciplinovaně se okolo ní řadily.
Mořský had zpanikařil a o kousek couvl. Medúzy se natlačily blíže k ní, až Karolína pocítila pálení na rukách a tvářích. Snažila se rozhýbat tělo, protože věděla, že s kyslíkem už dlouho nevydrží.
Před sebou už neviděla nic, jen průsvitná tělíčka medúz. Pomalu se odrazila ode dna a medúzy ji doprovázely až k hladině. Karolína se vyšplhala na loď z posledních sil a potom ztratila vědomí. Když se probrala, byly její ruce a tváře posety odpornými puchýři. Karolíně bylo jasné, že jsou to stopy po medúzách, které jí zhyzdí obličej až do smrti. Vždy je ale něco za něco, a ona svůj boj o život vyhrála. I díky tomu, že tvorové připomínající štít s hady mají více nebezpečná těla. Tak nebezpečná, že díky tomu raději zůstanou ukryta na mořských dnech.