Donald byl jedním z těch šťastných, jemuž se dařilo a třináctka mu přinášela štěstí. Sázel na ni vždycky a k tomu přidával ještě sedmadvacítku, ani sám nevěděl proč. Ruce krupiérky byly rychlé a její štíhlé prsty rád pozoroval. Dávala mu jistou naději, ale on sám ještě vyčkával. Trochu se obával historek o jejich indiánských předcích, kteří dokázali manipulovat s věcmi pouhou silou myšlenek. Krupiérka měla v sobě kromě tmavé pleti a ostře řezaných rysů i jistou divokost. Když mu nesla žetony, vždycky se ho lehce dotkla a on pociťoval ten zvláštní elektrizující výboj. Potom dychtivě sledoval stříbrnou kuličku, jak se zmítá mezi čísly. Tentokrát se zastavila na sedmadvacítce. Když odcházel pro výhru, oči krupiérky se na něm na chvíli zastavily.
Další den to Donald trochu přehnal s pitím. Peníze mu díky výhrám nechyběly, a tak chtěl ostatním ukázat, že je někdo. Začínali v hospůdce na náměstí, nakonec zbyl pouze Donald a Harieta. Ta se k němu přiopile lepila. Když přicházeli ke casinu, byly už dvě hodiny po půlnoci. Krupiérka Donaldovi mlčky podala žetony, ten chtěl dnes ale hrát o víc. Podíval se na Harietu a vsadil na svoje oblíbená čísla všechno, včetně domu. Ruleta se točila neskutečně dlouho a Harieta tiskla obdivně Donaldovi ruku. Ten jen stál a se sebejistým úsměvem pohlédl do tváře krupiérky. Padlo číslo šestnáct a s ním i celý Donaldův život. Krupiérka se tvářila, jako by se nic nestalo, a Harieta se začala divoce smát. Donald si až teď uvědomil, co všechno může dokázat žárlivost a jak vratké může štěstí být. Větev, na které ho našli druhý den oběšeného, byla na rozdíl od něj až příliš pevná