Myslela jsem si, že mi srdce vystřelí ven z těla a začala se bát, že zemřu. Potom moje ruce a nohy začaly tuhnout a já nebyla schopná své tělo ovládat. V ten moment jsem se dostala až někam nad svou tělesnou schránku a já pozorovala, jak mě s tělem poutá pouze dlouhá stříbrná nit. V tu chvíli mi připadalo, že slyším tisíckrát více, než jsem kdy byla schopna. Okolo mě se ozývaly zvuky a hlasy, které bych jinak ani za největšího ticha nebyla schopna rozeznat. Barvy dostaly novou dimenzi a byly daleko ostřejší, než jsem je viděla dříve. Všechno bylo najednou živější a pestřejší. Pořád jsem ale myslela na manžela a začala jsem plout vesmírem. Byla jsem lehká jako vánek a čím více jsem se vzdalovala od mého těla, tím slabší byla nit, která mě s ním spojovala. Najednou jsem pocítila radost z toho, že se mohu pohybovat v astrálním světě a chtěla jsem ještě víc.
Bloudila jsem mezi nebem a zemí a v nekonečném prostoru jsem se přibližovala k nemocnici, ve které ležel manžel. V tu chvíli mi bylo jedno, zda se do své tělesné schránky někdy vrátím. Dokonce jsem nepomyslela ani na to, zda z mého těla zcela vyprchá život a já už nebudu moci nazpátek. Konečně jsem stanula před obrovskou nemocniční budovou, kde můj muž zápasil o holý život. Chtěla jsem vzít za kliku, ale nešlo to. Moje ruka projížděla všemi věcmi, jako bych byla neviditelné nic. Prošla jsem ale vším, čím jsem chtěla. Nikdo mě neviděl a mohla jsem se pohybovat všude, kde se mi zachtělo. Vstoupila jsem do pokoje svého muže a sledovala ho. Byl napojený na přístroje a do ruky měl zapojenou kapačku s životodárnou tekutinou.
Dívala jsem se na něho a najednou jsem za sebou pocítila jakýsi vánek. Bylo to něžné obeplutí mě samé. Otočila jsem se a pocítila, jak mě vánek k sobě tiskne. Při kontaktu s ním jsem bezpečně poznala, že je to manžel. Hladila jsem se s tím vánkem a on postupně opravdu dostával podobu mého muže. Jak jsme se dotýkali, prostupovaly naše ruce astrálními těly, ale smysly jsme se cítili a naše myšlenky jakoby se spojily v jednu. Bylo to nebeské a šílené zároveň. Po několika minutách jsem se zahleděla zpět k jeho tělu. Byla u něho spousta lékařů a všichni se snažili měho muže oživit.
Najednou se přístroje vypnuly a já věděla, že je konec. Strašně jsem mu chtěla
pomoci dostat se nazpátek, ale nijak to nešlo. Ještě jsem z dálky cítila jeho vůni a potom jakoby jeho duše odplouvala do nekonečných výšin onoho světa. Bylo mi z toho všeho smutno a začala jsem se pomalu vracet zpátky. Opět jsem plula oblaky a po chvíli se přibližovala ke mně samotné. Byl to divný pocit vracet se z tak velké dálky, ale zárověň jsem v tu chvíli věděla, že se to muselo stát. Ráno mě volali z nemocnice a s politováním mi oznámili, že manžel v noci zraněním podlehl. Věděla jsem to a tak mě to vůbec nepřekvapilo. Věděla jsem ale i to, že jeho duch žije a dojde k daleko vyššímu poznání, než tomu bylo tady na Zemi. Od té doby jsem už svoje tělo nikdy neopustila. Ten výlet, co jsem podnikla jednou, byl totiž tak fascinující, že kdybych ho absolvovala znovu, už bych se nikdy nechtěla vrátit. Já ale vím, že můj čas ještě nepřišel. A až bude nutno odejít, půjdu bez strachu. Za mým manželem, a za výšinami prožitků, které nás čekají po smrti.
Další zajímavé informace naleznete taky na naši Facebook stránke!